neděle 27. září 2009

Večírek a další várka knížek


Je neděle jedna hodina v noci. Můj spánkový mišmaš ještě o něco víc naboural páteční rozlučkový večírek v Liberci. Byl skvělý, báječný - jen se mi chce dodat: " jen kdybych se zase neožral jako prase"...No prostě celou sobotu mi bylo zase špatně a dost věcí si už vůbec nepamatuju. A možná je to dobře.

Na večírek dorazily mraky lidí. DŠ přijel až z Olomouce a přivzel mi nejkrásnější dárek - napsal článek o mých začátcích a nechal ho zasklít :) Můj velký vzor ML mi daroval suchohřiby :) KF mi věnovala parádní tričko a ještě jsem dostal budíka i placatici. A jako pozornost podniku dva panáky :) Bylo nás snad dvacet. Kromě DŠ mě moc potěšila účast PL, moc jsem si přál, aby přišla taky a moje přání mi splnila. Seděla přímo naproti mě a já si to užíval. Chyběl snad jen OS, což je ztráta spíše pozitivní. V pátek ještě v práci mi popřál a jako důvod, že nebude na večírku uvedl, že už se prostě rozhodl. Dával jsem to pak k dobru jako vtip. Úžasná byla taky MK - mám jí rád za to, jak báječně zvládá hodně nevděčnou asistenstskou práci. Dělá toho pro nás strašně moc a dostává naloženo i "navíc". Fascinovala mě nedávno - kvůli prdlému seriálu, který dostala na hrb - dokonce přerušila dovolenou jen, aby to všechno bylo v pořádku. Říkal jsem jí, že takhle to nejde, ohlídat to mohl kdokoliv jiný a přerušovat dovolenou je blbost. Pak jsme se v neděli potkali na autobusovém nádraží v LBC. Se synem se právě vracela ze Šťastné země, hezky jsme si popovídali.
Trošku mě překvapil jen OB. Přivedl s sebou kamarádku BD, moji budoucí kolegyni. Z legrace jsem si říkal, že si mě asi přišla očíhnout, až se ukázalo, že to je přesně tak. Já ji taky očíhával - na první pohled vypadala sympaticky. Než si přisedla hned vedle mě. Začala do mě lejt strašný věci - vysvětlila mi za jakých okolností přicházím, že jsem vlastně nechtěný a tak. A mezi řádky čím dál víc prosvítala další věc: ona se strašně bojí, že ji vyšoupnu z jejího vedoucího místa. Bylo mi z toho na blití. Do toho ještě několikrát demonstrovala svůj přístup a názor na práci a já proklínal OB, že ji sem dotáhl. Raději na to teď nemyslím, snad nebude tak zle.

Z knihovny jsem si dotáhl spoustu dalších knih i jedno cédéčko. Vrátil jsem Fowlerovu Bílou chodbu a Vopěnkův Pátý rozměr a nakonec i Mikyskův cestopis Byl jsem rok v Antarktidě, byť jsem z něj přečetl jen pár stránek. Velká, vyprávěním i fotkami naditá kniha, s krásnou obálkou, se stala jskousi obětí mých rozsáhlých výpůjček. Nechtěl jsem mít doma tolik vypůjčených knih, tak jsem ji nepřečtenou také vrátil. K Antarktidě se určitě ještě vrátím, teď ale pro mě zvlášt důležitá není. Nechal jsem si ale doma jiný Mikyskův cestopis - o jižní Americe. Ten teď přečíst chci. O této várce knih jsem psal tady.

K Murakamiho knížce Kafka na pobřeží, která mi taky doma zůstala a ještě jsem ji nezačal číst, mi teď nově přibyla další Murakamiho kniha - Na jih od hranic, na západ od slunce (lze si ji přečíst i v aplikaci Googlu). Na webu jsem našel zajímavou poznámku k japonské literatuře: Japonská literatura je pro českého čtenáře zemí nejen neznámou ale i takřka i panenskou, kdy do češtiny bylo přeloženo jen několik výběrových děl největších postav moderní japonské literatury à la Džuničiró Tanizaki (Deník bláznového starce) či Kóbó Abe (Písečná žena). Tedy vydání hned trojice děl v japonském i celosvětovém měřítku vůbec nejúspěšnějšího spisovatele současnosti Haruki Murakamiho - Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce a Kafka na pobřeží, je ze strany nakladatelství Euromedia Group - Odeon počinem takřka osvětovým.
Písečnou ženu mám ve svý knihovně - ostudně ještě nepřečtenou - taky. Zřejmě bude na řadě, až se vypořádám s těmi velkými knihovními zásobami.

Mezi ně patří i nový román Náhodné skutky statečné lásky od Dannyho Scheinamanna. V recenzi na I-literatuře jsem objevil i následující zmínku: Nejpůsobivější pasáží románu je bezesporu jeho 20. kapitola, obsahující výklady z univerzitních přednášek o kvantové fyzice, kterých se Leo jako uhranutý zúčastňuje, byť studuje jiný obor. Znovu se potvrzuje, že dobrá beletrie může být i zdrojem poučení, zdatně konkurujícím odborným publikacím. Řada čtenářů by mohla být příjemně překvapena, že čtivou beletristickou formou lze vyložit i to, co v řeči fyziků zní často značně kostrbatě. Že totiž vše živé i neživé na této modré planetě i v celém kosmu tvoří zázračnou jednotu. Že my, žijící lidští tvorové, jsme na atomární úrovni propojení nejen s našimi zemřelými blízkými, ale i s těmi, kteří se teprve mají narodit.
Zaujalo mě to proto, že výklady o kvantové fyzice jako odkaz na živé i neživé, na náš vesmír, na časoprostor i o lidské myšlení - jako pátý rozměr - rozšířený časoduchoprostor, obsahovala také knížka, kterou jsem předevčírem dočetl Vopěnkův Pátý rozměr. Musím sem o ní také napsat.

Další z vypůjčených knížek jsou Proklaté dny, výběr z deníků ruského klasického spisovatele Ivana Bunina. Už přesně nevím, co bylo impulzem vypůjčit si je, snad zmínka v Osamocení 12. Každopádně je to další kapitolka v mém, snad systematickém, poznávání ruské literatury.

Vypůjčil jsem si taky dvě knížky, které nejsou beletrií. A jejich vypůjčení je vlastně takovým malým pokusem zjistit, jestli se dá i z knížek načíst něco, co by mi pomohlo při poznávání sebe samého :), mojí zvláštní rozháraný duše. Jedna knížka se jmenuje Bioenergetika: terapie duše pomocí práce s tělem, ta druhá má podobně dlouhý název: Cesta : praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama.

Doma už mám také knížku dobrodružných westernových příběhů Z divokého západu od Roberta E. Howarda. V tom množství knih, které čtu, o kterých si čtu, o kterých se ke mně dostane nějaký tip, je asi normální, že se mi pak stane, že vůbec netuším, proč jsem si zrovna tuhle knížku zarezervoval v knihovně. A právě u knížky Z Divokého západu se mi to stalo. Dokonce jsem chvíli myslel, že to knihovna popletla a přiřadila mi cizí rezervaci navíc. Nakonec jsem ale vypátral, že mě inspirovaly knižní tipy iDnesu.

Každotýdenní knižní tipy na iDnesu pravidelně pročítám. Mezi tipy pravidelně vybírají jednu knihu z beletrie, jednu z oblasti "napětí", dětskou knihu, klasiku, pro poučení i audioknihu. A co je zajíímavé: uvádějí i tip na knihu z oblasti komiksu. A právě jeden komiksový tip mě inspiroval tak, že knížka Šíbr od Joe Sacca je dalším kusem mojí výpůjčky. Poslední její části je cédéčko s rozhlasovou hrou - verneovkou Dva roky prázdnin. Rozhlasový hry miluju, v dětství jsem se jich něco naposlouchal a verneovky patřili mezi nejlepší. Jdu si teď lehnout a pustím si ji.

středa 23. září 2009

Jak jsem byl na České filharmonii

Je středa ráno. Od chvíle, kdy jsem sem napsal poslední písmenko, se toho událo docela dost, jen nevím, jestli si na všechno vzpomenu.
Takže pátek. Měl jsem volno a tak jsem se odpoledne mohl v klidu "soustředit" na Davis Cup. Těšilo mě, že jako první hraje Štěpánek, jeho zápasy bývají emotivnější a tudíž divácky zajímavější. Jenže tenhle zápas s Karlovičem teda divácké krásy moc nepobral. Aspoň zpočátku to fakt bylo něco strašnýho. Já u televize řval, proklínal jsem Karloviče i tenisovou federaci za to, že mu umožňuje hrát. Myslel jsem si, že takovýto exot, který střlí samá esa, by ani neměl hrát, protože to nebyl tenis, ale ostřelování protější strany kurtu.
Někdy v průběhu třetího setu jsem to vzdal a odejl na velký nákup. Vůbec jsem nepospíchal. V klidu jsem si nakoupil, v klidu dojel domů, doma si uklohnil večeři a šel k počítači, abych se podíval, jak hraje Berdych. Tipoval jsem, že už tak dva sety bude mít odehrané. S hrůzou jsem ale zjistil, že na kurtu je pořád Štěpánek, chudák. Šestihodinová bitva pomalu spěla ke svému vyvrcholení. Takže jsem viděl tu slavnou chvíli, ve které Štěpánek za šíleného stavu 14:14 sebral Karlovičovi servis a dovedl utkání do vítězného konce. Štěpánkova trpělivost v tomhle utkání byla obdivuhodná. Skoro jsem měl pocit, že vyhrál utkání, ve kterém se nedalo vyhrát. Navíc, jak se ukázalo, Karloviče utahal tak, že ho Chorvati nemohli nasadit do sobotní čtyřhry. A bylo hotovo. Tu čtyřhru už jsem neviděl, ale páteční duel Berdycha jsem ještě po očku sledoval.

V sobotu jsem sekal zahradu. Neobešlo se to zase bez hádek s máti, je to už takový náš rituál. To hlavní ale přišlo večer. Poprvé v životě jsem byl na koncertu České filharmonie. Unaven ze sekání zahrady jsem trošičku začínal klimbat, když zrovna hráli Mou vlast. Naštěstí v části Šárka se používají obrovské činely, zbraň proti klimbajícím. Následující Dvořákova Anglická symfonie už byla svižnější a já si ji vychutnal bez jakéhokoliv mikrospánku :)
V Lípě hrála Česká filharmonie naposledy v roce 1959, takže je docela možné, že nějakého dalšího vystoupení se už nedožiju. I proto jsem si to nechtěl nechat ujít. Filharmonii dirigoval Leoš Svárovský. Hudebníků bylo dohromady osmdesát, fascinovalo mě, že se na pódium Crystalu vůbec vešli :) Jen jejich nástup trval asi deset minut. Jako první vždy nastupoval první houslista, který se také uklonil tleskajícímu publiku. Když byl orchestr usazen, dal první houslista ostatním znamení, že si mohou zkušebně zavrzat. To byla jen chvilička a pak nastoupil dirigent.

Vzpomněl jsem si, jak jsem jako dítě míval doma knížku Rozum do kapsy, kde bylo rozesazení symfonického orchestru zakresleno. Zkoušel jsem si to vybavit a pozoroval, jak jsou symfonici rozesazeni tady v Crystalu. Podobný plánek jako v té knížce je také tady.

Pochopil jsem, proč se symfonikům říká Tučňáci. Pro ty jejich fráčky. Takže první věc, co každý symfonik, když usedne na své místo, udělá, není to, že vezme do ruky svůj nástroj, ale to, že se snaží prostrčit si šos svého fraku židlí :)

Moc nechybělo a koncert jsem vlastně vůbec nemusel vidět. Neměl jsem totiž koupený lístek a spoléhal na to, že ho koupím těsně před představením. Pokud nebude moc drahý. Ani jsem ale neměl představu, kolik to může stát. Když jsem dorazil do Crystalu, šel jsem se hned postavit k pokladně. Než na mě došla řada, zastavil se u mě malíř, pan AV, a ptal se mě, jestli mám lístek. Tak jsem řekl, že si ho jdu zorvna koupit a on sáhl do kapsy u saka, jeden vyndal a dal mi ho. Moc jsem mu děkoval. Až doma jsem si tu vstupenku pořádně prohlédl, byla na ní vyznačena cena: 590 korun. Tak to mi přejel mráz po zádech. Ne kvůli AV, on ten lístek docela určitě dostal jako volňásek - ale vůbec kvůli té ceně. V případě České filharmonie je tak vysoká cena asi pochopitelná, ale já bych tolik peněz za ten lístek určitě nedal. Zas takový fajnšmekr nejsem. Takže to byla klika, že jsem Českou filharmonii vůbec viděl a ještě zadáčo! :)

V pondělí jsem byl opět v našem krajském městě. A opět vlakem. Ale už po poledni jsem se vracel zpět. Z brzkoranního vstávání i toho trmácení vlakem jsem byl trochu utahaný a tak jsem si na zpáteční cestě dal mikinu pod hlavu a lehounce usnul. Spalo se mi moc hezky a to tak hezky, že jsem prospal i chvíli, kdy vlak (rychlík do Ústí) zastavil v našem krásném městě :) Probudil jsem se až ve chvíli, kdy projížděl Žandovem, kde nestaví. Nejbližší zastávkou byl až Benešov nad Ploučnicí. Takže tam jsem hbitě vystoupil a měl obrovské štěstí, protože zrovna přijížděl vlak od Děčína. Tak jsem vlastně jenom "přestoupil" a jel zase zpátky k nám.
Tyhle věci se mi stávají. Na cestě pendolínem do Olomouce jsem jednou nestihl v Olmíku vystoupit a dojel až do Ostravy. Takže mě to ani nepřekvapilo.

úterý 15. září 2009

Další zápisky

Je úterý pozdě večer. Už několikátý den mě pořád bolí zub a já ještě nesebral dost odvahy jít k zubaři. A trápí mě ještě jedna věc: poněkud rozhozený denní a noční režim. Budím se v noci s chutí něco dělat a nechutí dál spát a ve dne, když potřebuju mít vrchol svý aktivity, tak šilhám po posteli, bolí mě celý tělo a myslím jen na jedno jediné: Spát, spát, spát! Chci si z Osamocení 12, které musím vrátit do knihovny, uchovat co nejvíc výpisků. A tak pokračuju v jejich zapisování.

A jsem moc rád, že tohle pokračování mohu načít Vladimírem Vysockým. To by bylo, aby se v ruském románu, plném odkazů na písně, nenašel alespoň jeden odkaz na Vysockého. Všude vládl jakýsi uvolněný a příjemně malátný městský ruch.
Podíval jsem se na otrhance v ošoupaných džínách s dlouhými šedivými vlasy, kterému mohlo být tak kolem padesátky. Hrál na kytaru, zpíval Vysockého písničky a napodoboval jeho nakřáplý hlas:

Столько лет
Столько лет
Все одно и тоже
Водки нет, денег нет
Да и быть не может

Tolik let
Tolik let
Furt jedno a to samý:
Vodka žádná, prachy žádný
Jinak to nemůže bejt ani

Vladimír Vysockij: Tolik let (je to odkaz na YouTube - nevím proč, ale tuto píseň nelze vkládat, pouze na ní odkázat)

I další výpisek je hudební. I ruský. tentokrát odkaz na ruskou skupinu Čajf, jejího zpěváka Čachrina a píseň Nespěchej. U Jaffské brány jsem se zastavil, že si vezmu taxíka, ale po chvilce váhání jsem se rozhodl, že půjdu k Arkanovi pěšky. Překvapeně jsem zjistil, že strach, na který jsem si poslední dobou už zvykl, je pryč. To jsem zvědav, na jak dlouho. Šel jsem schválně pomalu, abych poškádlil osud a arabské teroristy. Na Sionském náměstí jsem potkal starého známého otrhance s dlouhými šedivými vlasy. Tentokrát zpíval hlasem Šarina.








А не спеши ты нам в спину стрелять,

Это никогда не поздно успеть.

Лучше дай нам дотанцевать,

Лучше дай нам песню допеть.

А не спеши закрыть нам глаза.

Мы и так любим все темноту,

А по щекам хлещет лоза,

Возбуждаясь на наготу.


Nespěchej s tím střílením do našich zad

Na to je vždycky času dost

Radši nás nech si ještě zatancovat

Radši nás nech tuhle píseň dozpívat

Nespěchej s tím zavřít nám oči

My máme beztak všichni rádi tmu

A po tvářích nám stéká víno

A probouzí v nás chuť na nahotu



To předchozí jsem napsal a "zeditoval" už v úterý. Teď je pátek tři hodiny ráno, z čehož je viděti, že můj problém s nespaním v noci a touhou spát ve dne pokračuje. Dneska mám v práci naštěstí volno. Ve středu jsem byl v našem krajském městě. V knihovně jsem si vyzvedl všech 5 zarezervovaných knížek a neplánovaně ještě jednu navíc, ježto jsem tuto potřeboval ke své práci a v rámci toho ji kvapně přelouskal a jen co zase půjdu do knihovny, tak ji vrátím.
Ve středu jsem poměrně rychle utratil dost penízek. Ještě v krajském městě jsem si totiž dopřál pozdní obídek - po dlouhé době jsem zase zavítal k "Číňanům". Bylo totiž hezky a oni mají moc sympatickou zahrádku. Navíc je to restaurace, u které si určitě nikdy nebudu a nemůžu stěžovat na obsluhu, ta je pokaždé skvělá. O znova jsem to ocenil - paní šéfová se se mnou dala do řeči a ptala se, jaktože jsem u nich tak dlouho nebyl? Oni si mě pamatují! Neuvěřitelné. Ptala se, jak se mám. Tak jsem se ze slušnosti naopak zeptal, jak to šlape jejich restauraci. Stěžovala si, že je to nevyvážené: přes poledne prý mají frmol, ale večer, na večeře, chodí málo lidí, říkala. Tak až budu někdy přemýšlet nad večeří v krajském městě, zajdu podpořit tuhle skvělou "čínu".
A aby toho nebylo málo, ještě jsem se během dne domluvil s JŠ, že si dáme navečír spicha na pivko - na půl cesty, což v našem případě znamená ve sklářském městě ležícím osm kilometrů severně od mého rodiště a bydliště. Jenže v krajském městě jsem byl tentokrát vlakmo a měl koupenou zpáteční jízdenku, takže přímou cestu busem jsem nakonec zavrhl, a do sklářského města jsem se postupně dostal nadvakrát rychlíkama, ten druhý od nás do sklářského města mi naštěstí hned navazoval.
Už když jsem nedávno jel vlakmo do města, ležícího u rybníku, jenž má svém názvu označení "jezero", zjistil jsem, že České dráhy zavádějí v některých vlacích novinku: ohlašovací systém, který hlásí aktuální zastávku a pak tu příští.
Stejný systém byl i ve vlaku, co mě vezl do sklářského města. Jen byl trochu napřed, takže mě docela vyděsilo, když po odjezdu z nádražíčka, ležícího u městského parku v našem městě, ohlásil jako další zastávku: Svor. První myšlenka, co mi hlavou proběhla, byla: "Ty jo, třeba to ve sklářským městě vůbec nestaví." Ale to byl zjevný nesmysl :)
No a na pivku, jehož popíjení se protáhlo až do půl jedenáctý večer jsem utratil další značnou část penízek, ješivá plznička byla dobrá, ale taky silná, a tak bylo záhodno si k ní poručit i večeři, bramborák se směsí. Posezení - na zahrádce - bylo moc fajn, probrali jsme, co se dalo. Od svateb kamarádů až po historky s personalistkama. Pozdě večer ve společnosti dvou lidí do hospůdky přišel, docela rozevlátě, také "první muž" tohoto města, o kterém se říká, že "úřaduje" hlavně po restauracích a kavárnách. Jelikož mě zná, tak když mě uviděl, strašně viditelně a křečovitě sebou trhnul, a vypadalo to, že se snaží srovnat si krok. Před ním v jeho funkci bývala žena, kterou jsem měl moc rád a které jsem věřil. O něm to říct nemůžu. Domů jsem pak jel busíkem, co ze sklářského města jede "oklikou" přes městečko se skalním hradem, pod kterýmžto je rodný dům jednoho pana buditele a novináře, po kterém byla pojmenována ulice, ve které jsem řadu let bydlel a kde mám stále hlášen trvalý pobyt :)
Čtvrtek nic extra zajímavého nepřinesl. Tedy přes den. V noci po půlnoci jsem náhodně vykoukl z okna a zjistil, že všude je černočerná tma a hned se mi vybavilo, že právě nastalo zhasínání veřejného osvěltení v celém našem kraji, aby vědci s jasoměrama změřili světelné znečištění. Vzpomněl jsem si, jak nedávno - shodou okolností v onom sklářském městě - vyprávěl pan "nejvyšší" z jiného města, ležícího na opačném konci našeho kraje, že až se vypne osvětlení, půjde na procházku do ulic. Tehdy jsem si říkal: Dobrý nápad!. Teď jsem se tomu musel smát. Aspoň na našem sídlišti byla taková tma, že to až nahánělo hrůzu a přesně jsem věděl, že do ulic bych vyšel jedině s baterkou v levé ruce a s připravenou otevřenou kudlou v té druhé. Taky jsem pochopil, proč se dělaly takové tajnosti s tím, kdy se přesně bude zhasínat. Tahle nepropustná tma byla totiž jako udělaná třeba pro zloděje aut a kdo ví, jak dobře by se uměli připravit, kdyby termín zhasnutí znali dopředu.
Tak jsem chvíli koukal do té černočerné tmy a pak se vrátil k rozečtené knížce. Až teď před chvíli mi došlo, že já blboun hloupý tumpachový jsem se vůbec nepodíval na hvězdy. V té nádherně tmě, bez rušivého osvětlení, musely být vidět i ty hvězdy, který jinak pro všechno to světlo normálně nevidíme. Přišel jsem o pohled, který se mi možná už dlouho dlouho nenaskytne. Je těžké být volem a vědět o tom.
Po Osamocení 12 jsem rozečetl Fowlerovu Bílou chodbu. Osamocení jsem už vrátil, takže podorobného vypsání konkrétních pasáží, co se mi líbí, se už, milý bločku, nedočkách. Nějaké poznámky jsem si sice dělal během čtení i na volný papír, ale ten teď nějak nemůžu najít, nebo moje pracovna je už zase jeden velký binec. Bude víkend - a tak počítám, že najdu čas i na uklízení. Ale taky bude Davis Cup! A taky chci zase na kolo. Jen mám problém s tím, že se mi porouchala empétrojka. Pokoušel jsem se jí opravit, ale dopadlo to jako se vším, co opravuju, zřejmě tam během té mé "opravy" došlo k dalším nejspíš už nenávratným změnám. A na kole bez hudby v uších mě to moc neba. Je těžké být nešikou a vědět o tom.

Bílá chodba zatím dobrý. Začátek teda složitější - bylo potřeba se prokousat dost hutnýma popisama, takže jsem měl skoro až obavu, že se děj knihy snad vůbec nerozjede. Ale obavy jsou rozptýleny, rozjelo se to naprosto dostatečně

Sodade sodade

Proti původnímu plánu až včera večer jsem dočetl Osamocení 12. Pro nové čtivo do liberecké knihovny jsem se zatím nedostal. Hned včera večer jsem si ale začal zapisovat další a další výpisky z Osamocení a hlavně hledat na Youtube písničky, kterých je v románu habakuk. Tady je zatím první souhrn mého výpiskování.

- Na zvědavost doplatilo více panen než na lásku

- Hlavní hrdina Osamocení 12, Josef Mezenin, si kupuje CD ruské kapely Přestupný rok. Její písničky lze najít i na You Tube





- Přitom jsme byli orientovaní úplně tradičně. Sice to zrovna neletělo, nebylo to extravagantní, nebylo to bohémské, ale přírodě neporučíš.

- První večer, kdy vedro trochu polevilo, jsme si řekli, že vynecháme pravidelný večerní preferans a půjdeme na diskotéku. Tedy ani ne tak na diskotéku jako spíš "za slečnama", které jsou tu na rekreaci. Anebo za místními krymskými kráskami. To už je jedno. Hlavně nezávazně. V tehdejší Komsomolské pravdě se o tom velice výstižně psalo jako o "nesoudružském vztahu k dívce".

- Svou roli má v příběhu spolku Osamocení 12 také ruská skupina Krematorium a její písnička Vítr od popelnic. Měla ho odmítnout, ale kdo by si nechal ujít rytířský turnaj na svou počest, že? Je pravda, že se - zřejmě proto, aby měla čisté svědomí - zeptala vysokým vychytralým hláskem: "Možná už to stačilo, co říkáš?" Maťa jí na to odpověděl hlubokým sebevědomým basem: Já nemám nikdy dost, kotě!" Když jsem jejich dialog uslyšel, začal jsem rychle obcházet všechny od nás a přesvědčoval je, že bychom měli vypadnout dřív, než bude pozdě. Většina se mnou hned souhlasila, jenomže Matěje už nešlo zastavit. Teplá vodka mu totálně vypatlala mozek, beztak notně rozteklý vedrem. Aby ukázal své nové lásce výšiny moskevského undergroundu, nechal pustit písničku Vítr od popelnic od kapely Krematorium. (Chceš si přece poslechnout, kotě, co se teď hraje v Moskvě, né?)





- A další písnička podmalovává děj Osamocení 12: tentokrát song Petit Pays od zpěvačky Cesarii Evory z Kapverd. Revazov přidává i větší část textu písně (a v knížce je i český překlad, z portugalštiny). Pohodlně jsem projel poloprázdným městem až k jejich domu a zazvonil na domovní zvonek. Mikrofon zapraskal, ale to bylo také všechno. Zabzučel bzučák. Vyšel jsem z výtahu a hned jsem si všiml, že dveře do bytu už jsou otevřené. Přesně jako toho dne, kdy umřel Chemik. Vešel jsem dovnitř. Zpívala Cesaria Evora. Potichu. Nerozhodně jsem si otíral boty o rohožku přede dveřmi. "Lejlo!" - řekl jsem. Nic. Jenom ticho. Vešel jsem dovnitř.






La na céu bo é um estrela
Ki ca ta ´brilha
Li na mar bo é um areia
Ki cata moja´
Espaiote nesse monde for a
So rotcha e mar
Terra pobre chei di amor
Tem morna tem coladera
Terra sabe chei di amor
Tem batuco tem funana

V nebi jsi hvězdou,
která nezáří.
Na moři pískem,
který nevlhne.
Po celém světě jsi stvořil
skaliska a moře
Ty ubohá země
naplněná láskou,
která objímáš mladou krasavici,
i ona je naplněna láskou.


Oi tonte sodade
Sodade sodade
Oi tonte sodade
Sodade sem fin

Osmělost.
Absolutní osamocení
Osamocení bez konce.


- A další a další písnička. Tentokrát mnohem starší, z dob dětství našich maminků a tatínek. A maminek a tatínků. Takže The Mamas And The Papas a jejich megahit California Dreaming. Přicházel večer a klub se plnil lidmi. Každou chvilku si někdo chtěl přisednout k mému stolu, ale odháněl jsem je, jak jen to šlo. Na nic nového jsem nepřišel. Znovu jsem se dal do čtení Dovlatova. Dodával mi chuť do života a víru ve vlastní síly. Jako písnička California Dreaming, kterou právě pustili v sousední místnosti.





All the leaves are brown
And the sky is grey
I´ve been for a walk
On a winter's day
I'd been safe and warm
If I was in L.A.
California dreamin'
On such a winter's day...
Všechny listy jsou hnědé
a šedivé je nebe
Vyšel jsem se projít
jednoho zimního dne
Bylo by mi teplo a bylo by mi hej
kdybych tak byl tam v L.A.
Kalifornské snění
takového jedno zimního dne...


A cesta za další písničkou. Rozhodl jsem se, že pojedu hned. Nesnáším, když se nepříjemnosti odkládají na potom. Stejně je to ale zvláštní. proč se pokaždé musí něco stát, zrovna když mám kocovinu?
V autě jsem si pustil cédečko, které jsem koupil nedávno na radu Antona. Hluboký rozhoupaný bas Iggyho Popa, který vlastně ani nezpíval, ale jenom brumlavě a přitom šťavnatě dokresloval atmosféru, nasytil prostor kolem mě jakousi zvláštní, pochmurnou energií:






I know that you have got the time
Coz anything I want, you do.
You´ll take a ride through the strangers
Who don´t understand how to feel

Vím, že máš času dost
protože uděláš cokoli, co chci
Vyjedeš si na koni mezi cizí lidi
kteří nedokážou cítit nic

Nikdy jsem se moc netajil antipatiemi vůči vojenským aktivitám státu Izrael. Děj Osamocení 12 zavede hrdinu Josefa Mezenina i sem (ostatně autor knihy, Arsen Revazov, tu několik let žil). Mezenin si i v Izraeli kupuje CD s místní hudbou a zaujme ho jedna písnička. Hatikvah. Což je izraelská národní hymna. I tu lze najít na YouTube. Myslel jsem, že Izraelky budou ohnivé brunetky. Ale ta, co teď seděla vedle mne, měla kaštanové vlasy, moderní jednoduchý účes a zelené oči, které ladily s barvou uniformy. Nebyla vůbec namalovaná. Napadlo mě, jestli vojačky fasují spodní prádlo zároveň s uniformou. Ani jsem se nepokoušel dát se s ní do řeči z vrozené bázně před neznámými bytostmi opačného pohlaví. Jenomže když uslyšela, že skladba skončila oslovila mě sama. Sundal jsem si sluchátka.
- Líbí se vám naše hymna?
- Hymna? - zeptal jsem se překvapeně. - To co jsem teď poslouchal, byla izraelská hymna?




Kol' od ba levav – pnima
Nefesh yehudi homia
U faatei mizrah – kadima
Ain le Tsion – tsofia
Od lo avda tikvateinu
Hatikva bat shnat alpaim
Leiot am hofshi be artseinu
Erets, Tsion, Yerushalaim

Dosud v poryvech vřelých
chvěje se židovská duše,
po cestách Východu, dál a dál,
pohled je upřený k Sionu.
Ještě neumřela naše naděje,
naděje živá dva tisíce let.
Být národem svobodným, mít svou zem,
Izrael, Sion, Jeruzalém

neděle 13. září 2009

Létající autobus

V knihovně už na mě čeká pět rezervací, v pondělí si je vyzvednu. Osamocení 12 jsem přitom ještě ani zdaleka nedočetl, jde mi to pomaleji, než jsem čekal. Když už jsem se v týdnu dal do čtení, obvykle jsem záhy usnul. Nejspíš budu dočítat v pondělí ve vlaku, rád bych knížku vrátil, abych neměl tolik půjčených knih. A to mám ještě doma knížků causerií od Františka Nepila.
Jaké knížky na mě čekají v knihovně:
- detektivka Bílá chodba (Christopher Fowler)
- cestopis Byl jsem rok v Antarktidě (Martin Mikyska)
- cestopis Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou (Martin Mikyska)
- český román Pátý rozměr (Martin Vopěnka)
- japonský román Kafka na pobřeží (Haruki Murakami)

Dnes další bizarní sen, ale udělal jsem chybu, že jsem si ho hned nezapsal. Takže už jen útžkovitě si vybavuji, že jsem řídil autobus. Létající autobus. Zavěšený pod horkovzdušným balónem, respektive ten balón neměl žádný koš a místo něho byl autobus, který jsem řídil. Určitě to byl autobus, protože jsem používal takovou tu vysokou tlustou řadící páku, jakou mívají autobusy. Byl v tom ještě jeden nějaký příběh, ale ten jsem bohužel zapomněl.

Víkend je na prd, mám službu.

sobota 12. září 2009

Lež tam, Henry Lee. Dokud ti maso neopadá z kostí

Další z mých nově objevených a oblíbených songů (z YouTube). Krutá a temná balada Henry Lee, kterou spolu zpívají Nick Cave ( za zády s The Bad Seeds) a PJ Harvey.

Tady je záznam jejich živého vystoupení: (já si nemůžu pomoct, ale mě docela zaujal jeden detail z toho záznamu. Když PJ Harvey podá Caveovi ruku, kamera pak v detailu ukaže jejich dlaň v dlani a mně se zdá, ono to tak vypadá, že Mr. Cave má namalovaný nehty :-)



Tady je Henry Lee jako videoklip:



Get down, get down, little Henry Lee
And stay all night with me
You won't find a girl in this damn world
That will compare with me
And the wind did how
l and the wind did blow
La la la la laLa la la la lee
A little bird lit down on Henry Lee

I can't get down and I won't get down
And stay all night with thee
For the girl I have in that merry green land
I love far better than thee
And the wind did how
l and the wind did blow
La la la la la
La la la la lee
A little bird lit down on Henry Lee

She leaned herself against a fence
Just for a kiss or two
And with a little pen-knife held in her hand
She plugged him through and through
And the wind did roar and the wind did moan
La la la la la
La la la la lee
A little bird lit down on Henry Lee

Come take him by his lilly-white hands
Come take him by his feet
And throw him in this deep deep well
Which is more than one hundred feet
And the wind did howl and the wind did blow
La la la la la
La la la la lee
A little bird lit down on Henry Lee

Lie there, lie there, little Henry Lee
Till the flesh drops from your bones
For the girl you have in that merry green land
Can wait forever for you to come home
And the wind did howl and the wind did moan
La la la la laLa la la la lee
A little bird lit down on Henry Lee

Hatšepsut

Jednou z "postav" románu Osamocení 12, kolem které se hodně točí děj, je egyptská královna, faraónka, Hatšepsut. Revazov její osud podrobně rozebírá, ale stejně mě to dohnalo k tomu podívat se, co o Hatšepsut vyplivnou internetové vyhledavače.

Spoustu informací - a mnohem přehledněji než Revazov - nabízí hned zdroj "základní" - česká Wikipedie. Dovolím si sem některé informace převzít (celé wikipedické heslo o Hatšepsut je tady).
Hatšepsut byla královnou 18. dynastie, která vládla v letech 1479/1473–1458/1457 př. n. l. starověkému Egyptu. V titulatuře a na vyobrazeních tato panovnice vždy vystupovala jako muž – faraon.
To zobrazování jako muž je strašně zajímavé. Podle všeho to byla v případě Hatšepsut nutnost k dosažení podobné autority, jakou mívali faraóni-muži.

A následuje asi vůbec nejzajímavější informace. Identifikace její mumie byla oznámena 27. června 2007. O tom tedy Revazov nemohl vůbec vědět, jeho román vyšel v Rusku už v roce 2005. Jak se dá navíc zjistit z příspěvku Českého rozhlasu, identifikace faraónky byla velmi kuriózní: přispěl k ní její zub, který přesně pasoval do čelisti těla do té doby neznámé ženy.

Revazov také píše: Všechno nasvědčovalo tomu, že příběh Hatšepsut má souvislost se specifiky následnictví trůnu v říši faraónů. Myslí tím to, ža Hatšepsut se ujala vlády za velmi neobvyklých okolností. Byla dcerou Thutmose I. a manželkou jeho syna a svého nevlastního bratra Thutmose II. Když ale Thutmose II. zemřel, jeho syn Thutmose III, kterého ale jeho otec povil s jinou ženou než s Hatšepsut a který jediný měl právo na egyptský trůn, byl příliš mladý. Hatšepsut se proto ujala vlády jako jeho regentka a mladý Thutmose III. měl být spoluvládcem. Zřejmě ale poměrně brzy si Hatšepsut přisvojila titul faraóna a vládla zcela sama.

Revazov také píše o tom, jak Thutmose III. po svém nástupu na trůn nechal zničit vše, co Hatšepsut připomínalo. Wikipedie má na to jiný názor: Starší literatura uvádí, že Thutmose ihned po svém nástupu na trůn začal ničit sochy, které zpodobňovaly Hatšepsovet a její jméno smazával ze všech nápisů, a to z důvodů „pomsty“. Nové výzkumy ovšem ukázaly, že památníky královny nebyly odstraňovány na počátku, ale naopak na konci samostatného králova vládnutí a že nebylo nikterak důsledné.

Hlavním dílem královny Hatšepsut bylo vystavění svatyně a zádušního chrámu v Dér el-Bahrí (uvádí se také jako Dair al-Bahrí, tak ho uvádí i Osamocení 12). Tato lokalita se nachází na západním břehu Nilu naproti Karnaku v širokém údolí Libyjského masivu. Hatšepsutin chrám je přilepen na horský masiv a částečně zapuštěn přímo do skály. Cesta k němu vedla územím osázeným tamaryškovým hájem. V současnosti je toto území tvořeno pouze suchou, vyprahlou krajinou bez jakýchkoliv rostlin. Chrám se rozkládá na třech terasách, které se opírají o stěny, po jejichž stranách stojí sloupořadí a jsou vzájemně propojeny hlavní vzestupnou rampou. Na vnější straně některých sloupů jsou sochy boha Usira. Tato výjimečná stavba v dokonalé harmonii s přírodou je dílem nejvynalézavějšího architekta starého Egypta - Senenmuta. Ten spočívá poblíž své královny. (Zdroj: Wikipedie)
Revazov navíc uvádí, že Senenmut byl Hatšepsutiným milencem. Úplně si to asi nevymyslel - se jménem Sennemut vychrlí internetové vyhledavače i tuto zřejmě australskou stránku "Sex a starověky Egypt", kde se dá najít i obrázek staroegyptského "graffiti", které zobrazuje právě Hatšepsut a Senenmuta taktně řečeno "v milostné poloze". Nicméně Wikipedie obsahuje heslo i k Sennenmutovi. A tady se lze dočíst: Senenmutův přesný vztah ke královně (Hatšepsut) a její dceři s Thutmosem II. princezně Nefrure, s níž je zobrazován ve velmi blízké, do té doby pro společné zobrazení dospělého a dítěte nepoužívané pozici, zůstává nejasný. Domněnka o mileneckém vztahu Senenmuta s Hatšepsut, kterou nalezneme např. v knižním cyklu egyptských příběhů od Paula Dohertyho, zatím odborníky není obecně uznávána.
Z různých náznaků se usuzuje, že kolem 16. roku vlády jeho vliv u dvora upadl. Badatelé to vysvětlují různými teoriemi: buď v souvislosti se smrtí princezny Nefrure, jejímž byl vychovatelem, nebo proto, že se připojil ke straně Thutmose III. Zemřel někdy kolem 18. nebo 19. roku vlády, tedy ještě předtím, než se Thutmose III. chopil moci.

Do češtiny byl dokonce (kromě zmíněného Dohertyho) přeložen román Philippa Vandenberga "Faraonka - Ze života královny Hatšepsut", který také pracuje s motivem toho (je to v podstatě hlavní motiv knihy), že Senenmut byl královniným milencem. Na webu jsem našel ukázku z knihy.

Senenmut pozoroval něžnou očistnou hru malých obratných prstíků a neodvažoval se pohlédnout na princeznu, která v jisté vzdálenosti přihlížela vzrušující kosmetice. S rutinou zkušených lazebnic ho otrokyně natřely mastmi, učesaly, sňaly mu bederní roušku a zanechaly ho nahého a voňavého na lůžku. Nenápadně, jak přišly, se opět vzdálily. Najednou před ním stála Hatšepsut. "Jak jsi krásný a silný…," usmála se. Senenmut soustředil všechny své smysly, aby našel odpověď."Proč to děláš, princezno?" zeptal se."Líbíš se mi." "Ale já jsem jen syn rolníka Ramose, žijícího z milosti Nilu, který v podzimním čase zaplaví jeho pole." "A já dcera faraona Thutmose, dědička sluneční krve," opáčila Hatšepsut výsměšně. "Není správné, že První ze šlechtičen, kterou objímá Amon, prokazuje tuto přízeň neurozenému." "Co je správné, určuji já!" prohlásila princezna.

Jméno Hatšepsut mělo více podob. Jednou z těchto podob bylo i jméno Hatšepsovet. Hatšepsut se někdy nazývala dětskou verzí svého jména – Hatusu. Její trůnní jméno znělo Maatkare - „Maat je duší Reovou“. A jméno jejího chrámu v Dér el-Bahrí znělo v egyptštině Džeser - Džeseru, v češtině nejposvátnější z nejposvátnějších.

čtvrtek 10. září 2009

Ketamin



Doplňuju další výpisky z Osamocení 12. Tentokrát část textu, která se znovu týká "drog", dá-li s v tomto případě mluvit o droze (spíš ne), neboť se týká látky zvané KETAMIN, což je anestetikum, které v malé dávce způsobuje oddělení vědomí od těla, a není návykové.




- Jak působí? Používá se jako narkóza při krátkých operacích, jako je třeba potrat. Nebo při rovnání vymknutýho kotníku. Nebo při trhání zubu. Při dávce pětkrát menší, než je narkotická, nevyvolává spánek, ale jakýsi hraniční stav. Takovou strnulost se zvláštníma halucinacema.

- Takže ketamin je halucinogen? Něco jako LSD?

- Právě že ne jako LSD. To je něco úplně jinýho. LSD ti otevírá nový vlastnosti tady toho světa. Ale ketamin tě přenáší do úplně jinýho světa.

- Hmm, zajímavý...

- Musíš přitom ale mít správnou techniku průniku do jiný dimenze. Nejdřív si musíš pojistit, že bude hrobový ticho. Potom zhasneš všechny světla. Necháš svítit jenom jednu malou žárovku. Pak si pustíš nějakou klasiku. Nejlepší jsou varhany. Potom si to píchneš a lehneš si do postele.

- Musíš si to píchat, jinak to nejde?

- Nejde. Můžeš pod kůži nebo do stehna. Po vojensku.

...



- ...Zkoušel jsem to tak třikrát nebo čtyřikrát. Už je to dávno. Není to nebezpečný. Není to návykový. A předávkovat se nemůžeš, ta dávka je pětina terapeutický.

- Jakej jsi z toho měl pocit?

- Nevím, jak bych to popsal, bylo to zvláštní. Nebyla v tom ta krásně veselá zhulenost jako po trávě, ani euforie nebo změna nálady. To vůbec ne, ale stejně je to nářez. Nejdřív máš pocit, že jsi umřel. Ale není to strašidelný, nejde z toho strach. Trochu se bojíš, ale ne moc. Pak se začneš vznášet a stoupáš výš a výš. Nejdřív si nad střechama, pak nad městem, potom nad Zemí. Díváš se na zeměkouli shora z vesmíru, ale přitom ji vidíš neuvěřitelně jasně a v takový skořicově-oranžový záři. Jako by ve světle lamp, vypadá jako noční magistrála. Potom se zničehonic, z vlastní vůle, ocitneš v podzemí. V nádherně zařízených katakombách. Všude kolem zrovna začínají nějaký záhadný slavnosti, tajný hromadný rituály. Odehrává se dlouhý složitý a působivý obřad, podivná oslava, a ty máš pocit, jako bys byl oslavenec. No a najednou ti svitne: vždyť jsi v jiným světě, nebo spíš v jiný dimenzi tady toho světa. Najednou tě to trkne a je ti jasný, že s bytostmi, které existují v téhle dimenzi, se dá normálně dorozumět. Jenomže jinak, než jsi zvyklý. Buď se to dá dělat přenosem myšlenek, nebo sotva postřehnutelnými pohyby očí a obočí, nebo hudebními intonacemi přenosnými takovou zvláštní jakoby tekutinou. A kromě toho všeho vnímáš, že hudba, kterou sis pustil na začátku tripu, vytváří takový dlouhý skořicově hnědý sluje s nekonečnými pohyblivými ochozy, který se ztrácí v nedohlednu. Dokážeš si to představit? Hudba se materializuje a dostává novou formu.

- Hudba se stává trojrozměrnou?

- Přesně tak. Vypadá jako tmavý, různě široký a vysoký oblouky podloubí a patroví, který se ztrácejí jakoby v nedohlednu. A je tam ještě jedna zajímavá vychytávka. Připadá ti, že když si to někdo píchne zároveň s tebou, můžeš se s ním naladit na stejnou vlnu a uspořádat seanci splynutí. A to už je docela síla! Opravdu ostrej hraniční zážitek. Někdy při tom máš pocit, že by šlo udělat pokus. Vybrat si datum. A zkusit ho na tripu předat někomu, kdo si to píchnul zároveň s tebou někde na druhým konci města. Nebo světa. A pak, když je po tripu, to zkontrolovat. Ale hlavní je, že po ketaminu se probereš s myšlenkou, že žádná smrt neexistuje. Že existuje jenom jiný svět. Paralelní.




...



Pátral jsem, co se dá o ketaminu najít na českým internetu. Třeba to, že ketamin byl vyzkoušen ve Vietnamské válce a dnes ho používají veterinární lékaři a je k dostání na předpis ve veterinárních lékárnách. (tady). Ze všeho, co jsem našel je jasné, že Revazovův popis je až neuvěřitelně přesný, nevymyslel si asi vůbec nic, nefabuluje, snaží se být přesný do detailů. Snad jediná odchylka je v tom využití ketaminu v praxi; české servery uvádějí zvěrolékařství, Revazov uvádí jako příklad lidský potrat. V Rusku je asi možný opravdu všechno :-).


Revazov píše, že "musíš přitom ale mít správnou techniku průniku do jiný dimenze". České servery připomínají de facto to samé: "jako u všech psychoaktivních látek hraje "setting" (vnitřní naladění, jak se člověk aktuálně cítí, kde je a s kým) důležitou roli (tady).



Konec pro nikoho

Některé další výpisky z Osamocení 12: odkazy na písničky Beatlů.

And in the end the love you take
is equal to the love you make

(úryvek z textu písně "The End" - poslední společné písně Beatles, nahrané pro album Abbey Road)



And in her eyes you see nothing
No sign of love behind the tears cryed for none
A love that should have lasted years

A v jejich očích nevidíš nic
Ani jeden příznak lásky za slzami, vyplakanými pro nikoho
Lásky, která měla trvat celé roky.

You stay home, she goes out.
She says that long ago she knew someone,
But now he´s gone
She doesn´t need him.
Zůstáváš doma, ona odchází.
Říká, že kdysi dávno znala jednoho,
ale ten už je pryč.
A už ho ani nepotřebuje.

(úryvky z další písně Beatles - For No One)



středa 9. září 2009

Úplně hladký tapety

Středa 9. září pozdě večer. Pořád čtu Osamocení 12, už mě ale začíná trošku nudit. Už někde ve 2. kapitole jsem musel překousnout, že spouštěcím momentem celého bláznivého příběhu byl naprosto nevěrohodný a neuvěřitelný myšlenkový pochod typu: „Už to mám! Teď jsem na to přišel. A takhle to teď musí být.“ Musel jsem úplně zavřít obě oči, abych to překousnul.

A dlouho to vypadalo, že jsem dobře udělal. Děj, který se odtud začal rozvíjet byl poutavý. Hodně poutavý a vůbec mi nevadilo, že mě od něj často odvádějí nejrůznější odkazy – odkazy na písničky, anekdoty, dlouhé popisy věcí, jež s hlavním dějem vůbec nesouvisí.

V jednu chvíli zavedl děj hlavní hrdiny dokonce až do Vatikánu, kde se setkávají s vysoce postaveným kardinálem Ratzingerem, prefektem vatikánské Kongregace nauk víry (navazuje na středověkou inkvizici). Ratzinger je skutečná postava, funkci prefekta v Kongregaci skutečně zastával, a to až do roku 2005, kdy shodou okolností román Osamocení 12 v Rusku poprvé vyšel. Když ale Revazov knihu psal, jen těžko mohl tušit, že Ratzinger, kterého tu popsal, se toho roku stane skutečným nástupcem Jana Pavla II., papežem Benediktem XVI.

Knize to dává samo o sobě spontánní nádech tajemna. Autor se o něj sice snaží sám, ale ten spontánní je opravdovější. Právě tam, kde je děj knihy uvěřitelný, je román nejsilnější. Jakmile ale začne rozvíjet bláznivé, stěží uvěřitelné zápletky, začíná dost nudit.

Jako u řady knih předtím, dělám si z Osamocení 12 výpisky – všeho možného, co mě zaujme. Tady jsem si vypsal mimo jiné popisy drogových zkušeností. Nevím, jestli mi to k něčemu bude, ale třeba LSD jsem nikdy nezkoušel a Revazov dost zajímavě popisuje, jak to působí.

To máš takhle. Představ si tapety se vzorem, co vystupuje na povrch jako plastická mapa. Tapety na stěně pokoje. Máš to? No a teď si představ, že ležíš a jednou polovinou vědomí chápeš, že je vzor na tapetách plastickej. Že mají vystouplý reliéf a kdybys po nich přejel prsty, musel bys to ucítit. A i ta holka, která leží vedle tebe, to má hozený úplně stejně. A diví se tomu jako ty. Pak sebereš poslední síly, zvedneš se z postele, přejedeš po nich rukou, jenomže tapety jsou úplně hladký. Řekneš jí to, ale nevěří ti. Taky se zvedá a přejíždí po tapetách prstáka. No to snad ne?! Jsou úplně hlaďoučký. Ale oba dva se stejně pořád nedokážete smířit s tím, že je to pravda. Totální haluz. Je to prostě paráda mít dvě nezávislý paralelní roviny vědomí. A uvědomovat si, že tvoje holka je má taky. Přičemž ty její roviny jsou paralelní stejným směrem jako ty tvoje. Fakt paráda.“

pondělí 7. září 2009

Vrchol

Snad až nyní jsem úplně docenil, jakou nepřebernou studnicí je YouTube.
Tak třeba jsem si myslel, že písní Vladimíra Vysockého se v našem českém prostředí budu domáhat jen těžko a budu je nacházet jen opravdu výjimečně. Že se snad ke mně jednou dostane nějaká stará nahrávka, stokrát předtím nahraná, ale aspoň ta.
Teď objevuju svět YouTube a v něm mnoho, mnoho nahrávek Vysockého. Kdo by to byl řekl, že moderní technologie 21. století mi zprostředkuje nahrávky zpěváka, který umřel v roce 1980.

Milý bločku, nabízím Ti ke sdílení jeden ze zážitků z Vysockého.
Je to krásná písnička Vrchol, kterou do češtiny přebásnil a nazpíval Jarek Nohavica.

Tady je Nohavicova česká verze
A tady je ruský originál z YouTube:

sobota 5. září 2009

Bamboleo

Jeden z mých nejoblíbenějších songů (zmíněný též v Osamocení 12):



Bamboleo, bambolea!
Porgue mi vida, yo la prefifero vivir asi.
Bamboleo, bambolea!
Porgue mi vida, yo la prefifero vivir asi
No tiene pardon de dios
tu eres mi vida, la fortuna del destino
el en destino desamparado
lo mismo yo que ayer
lo mismo soy yo

Bamboleo, bambolea!
Protože já chvi právě takhle žít.
Bamboleo, bambolea!
Nenajdeme odpuštění u Boha.
Ty jsi můj život, štěstěna osudu.
Osud opuštěnosti.
Stejný dnes, jako včera.
A stejný jako já...

Tučňáci

Děj knihy Osamocení 12 obsahuje řadu zajímavých odkazů, a dokonce i anekdoty.

Řidiči chladírenského kamionu, který veze dva tučňáky do moskevské ZOO, se rozbije chlazení. Obrátí se na policajta a prosí ho o pomoc. Policajt zastaví mercedes šestistovku a říká "Zapněte si klimatizaci na maximum a vezměte tady ty dva do zoologický." V podvečer, když mu končí směna, spatří policajt ten samý mercedes, který veze ty samé tučňáky zpátky. Policajt ho zastaví a začne řidiči nadávat: "Jak si to představujete, říkal jsem vám přece - do zoo!" Posádka mercedesu se diví: "V zoologický už jsme byli, v planetáriu taky a teď jedeme na víkend na chatu."

Pár posledních dní


Tak jsem opět delší dobu nestíhal sem psát. Doženu to krátkými zápisky.

- Dočetl jsem Krále Krysu. Jak už jsem tu psal, četlo se to jedním dechem, a jsem rád, že jsem tohle známé dílko světové literatury zařadil do pomyslného seznamu MÝCH PŘEČTENÝCH. Teď mě napadlo, že by nebylo od věci mít seznam knih, které jsem přečetl, na papíře. Nevytvářet ho zpětně, ale přidávat do něj, co jsem přečetl odteď. Udělám to.

A začal jsem číst ruský román Osamocení 12 od Arsena Revazova. Jsem ještě na začátku, ale drží mě to, baví mě to. Je to ještě větší bichle než Král Krysa, ale vypadá to, že dočtu až do konce

- V neděli 30. srpna jsem udělal rozhodnutí, o kterém by se asi dalo říct, že je "zásadní" a že může ovlivnit můj život. Dohodl jsem se na podmínkách s novým zaměstnavatelem. A druhý den, v pondělí 31. srpna, jsem v současné práci dal výpověď. Po šesti a půl letech. Ted mi běží výpovědní lhůta, do nové práce nastupuju oficiálně od 1. listopadu.

- Ve čtvrtek 3. září jsem si užíval parádní večer na stadionu. K pohárovému zápasu přijela do Lípy mistrovská Slavia. Lípa prohrála 2:4 (1:1), ale dvakrát jsme vedli. Nad mistrem ČR! Byl to slastný pocit a parádní zápas, nádhernej fotbal a famózní atmosféra. Skoro čtyři a půl tisíce diváků, hlava na hlavě. Společenská událost. Tak dobře jsem letos Lípu ještě hrát neviděl. A za Slavii na hřišti přitom běhal Vlček, Belaid, Krajčík, v brance byl Vaniak. Paráda!

- V pátek večer jsme dlouho kecali s JŠ na zahrádce i uvnitř v Moravance. V pondělí a ve středu jsem byl v Liberci. Pamatuju si, jak jsem nemohl setřást oči z K., hrozně moc jí to zase slušelo.