pátek 29. června 2012

Touženíčka


Večer, ve kterém jsem vnímal Mariku. Latika v Milionáři v chatrči. Natalie Portman ve filmu Na dotek.
A v hlavě mám pořád naše poslední setkání. U pokladny v supermarketu. Připadala mi smutná, ale došlo mi to až pak, když jsem si náš nedlouhý rozhovor zpětně „promítal“ v hlavě.
Je zvláštní, jak se životy nás dvou rozběhly tak daleko od sebe, byť se kdysi mohlo zdát, že bychom k sobě mohli mít blízko. Myslím, že je to velká škoda. Myslím, že jsme nátury, které si vzájemně vyhovují. Rád bych měl kolem sebe lidi jako je Marika.

Pondělí 25.6. Den s T. Strávili jsme vedle sebe mnohem víc času, než jsem si dokázal představit. Můj dojem z ní se nemění, spíš se pořád vylepšuje. Mám pocit, že ji svým způsobem vysávám, že z ni čerpám její mladickou energii. Úterý 26.6. Byla hezky namalovaná. Středa 27.6. Seděla v okně. A možná jsem ji naštval, když jsem jí překopal její text. Čtvrtek 28.6. Celé dopoledne zela naše „cimra“ prázdnotou, nikdo mi nic neřekl, já se sám od sebe nechtěl ptát a bál jsem se, že se už neuvidíme. Přes poledne jsem na chvilku zmizel a když jsem se vrátil, pomalu jsem otevíral dveře a první, co jsem uviděl, byly její brašny na křesle vedle jejího stolu. Už pohled na ty brašny mi udělal tak dobře, spadl mi kámen ze srdce. Dorazila, i když bylo jasné, že je marůdek, že jí není dobře. Radil jsem jí, ať maže domů, ale nechtěla. Chvíli zase seděla v okně. A já si splnil to, co mě napadlo o den dřív: že si to musím vyfotit. Instinkt neklamal, fotka jako řemen, úplná náladovka ;) Pátek 29.6. byla doma a bez ní to byl hrozně nudný den.

Sobota 30.6. Zase jsem měl "marikovidění". Na stadionu v Lípě (městské slavnosti - hrál se tam fotbal a skákali paragáni. Stáli jsme jen pár metrů od sebe, v jednu chvíli jsme se potkali očima, zarazila se, ale pak uhnula jinam. Doteď nevím, jestli to byla ona, nebo ne. Měla velké tmavé brýle, které dost zkreslovaly. Nebyl jsem si vůbec jistý. Nejdřív jsem si myslel, že to není ona. Přece by neuhnula pohledem, nečekal bych u ní tetování nad lopatkama a taky bych nečekal, že by se mohla znát se ségrama Verčou a Aničkou R., se kterými tam postávala. Ale stejně jsem se pořád nemohl zbavit dojmu, že je to ona :) Pak odešla. Měl jsem obrovskou chuť jít za ní a rozluštit záhadu...
Ta se nakonec rozluštila sama večer na hlavním "place" slavností. Narazili jsme na sebe znovu. Ona už bez tmavých brýlí, a ano, ona byla ona...

středa 27. června 2012

Borgesovy příběhy

Chci si tu - jako zbraň proti zapomnění - vypsat, o čem byly mikropovídky, které jsem v posledních dnech četl. Jsou z knihy tří sebraných spisů Jorge Luise Borgese - Brodiova zpráva, Kniha z písku a Shakespearova paměť.

1) Brodiova zpráva

Vetřelkyně
Příběh 2 bratrů, kteří oba milovali stejnou ženu, žili s ní spolu, ale vzájemně na sebe žárlili a navzájem se sobě kvůli tomu odcizovali. V zájmu zachování bratrství proto ženu zabili.

Nehodný
Příběh chlapce - přistěhovalce, který udal partu kluků-výrostků, kteří ho vzali mezi sebe, ale také se chystali přepadnout továrnu. Udal je, aby byl lepším Argentincem, a ne jen přistěhovalcem.

Příběh Rosenda Juareze
Příběh chlapíka, který v souboji na nože zabil člověka a na naléhání okolí se z něj stal obávaný muž na černou práci - zastrašování a odstraňování lidí. Posilněn panáky ho jednou vyzval k souboji jiný vyhlášený rváč. Rosendo, který už předtím před soubojem varoval i svého přítele, ale výzvu neopětoval, ačkoli boj po něm chtěla i žena, s níž žil. Raději odešel do Uruguaye, zatímco rváč vyzyvatel ještě též noci zákeřnou msrtí zemřel. Otázka je, kdo ho zabil? Snad Rosendova žena?

Utkání
Příběh, v němž se vypravěč stal v odlehlé venkovské osadě v rámci oslavy svědkem souboje na nože, vyprovokovaného z emocí při pokeru. Bojující - Maneco Uriarte a Duncan - si vybírají zbraně ze sbírky zbraní umístěné v domě, kde oslava probíhala. Duncan je zabit a umírá. Po letech vychází najevo, že nůž se kterým bojoval, patříval proslavenému rváči, kterého kdysi při jedněch volbách zabila zatoulaná kulka, ale ještě předtím proslul soubojem s vesničanem, jemuž patřila dýky, s níž později v souboji s Duncanem bojoval Maneco Uriarte. Prokleté zbraně
Podle mě jeden z nejlepších příběhů.

Juan Muraňa
Muraňa byl nejproslulejší rváč, chodící zlý muž. Příběh je spíše o jeho ženě, která ho navzdory zrazování rodiny bezmezně milovala a i 10 let po jeho smrti věřila v sílu jeho ducha. Pak se stalo to, že chlap, co chtěl nechat rodinu Muraňovy vdovy vystěhovat, byl brutálně zavražděn. Synovci Muraňa, který příběh vypráví, se noc předtím zdá sen o strýci, sen končí děsivě, strýc má místo ruky supí pařát. Po letech se ukazuje, že při vraždě byla opravdu v akci Muraňova dýka, ale do rukou ji vzala vdova po něm, aby uchovala slávu svého muže.
Také jeden z těch nejlepších příběhů.

Stará paní
Příběh Maríi Justiny Rubio Jáuregiové, poslední žijící dcery lidí z generace bojovníků ta nezávislost. Její otec - plukovník Rubio - byl "druhořadým vůdcem vlasti". Hrdinně bojoval ve všech možných bitvách. Protože "unie", za kterou bojoval, byla poražena, musel emigrovat, a jeho rodina přišla o veškeré majetky, které měla.Když zemřel, rodina pak žila v Buenos Aires. Stará paní také. Později už nevycházela z domu a ještě později upadla do jakéhosi polospánku, ve kterém strávila posledních 10 let. Do té doby se nikdy nedoškala uznání svého otce. Až jednou přišel dopis od ministra. Ti, co se k rodině dřív nehlásili, najednou chtěli taky přijít. Na slavnosti u nich doma pak stará paní vyslechla chválu a slávu otce. A za pár dní umřela.

Souboj
Příběh dvou žen, přítelkyň, které se oddaly malířství, a v něm spolu sváděly souboj o to, kdo získá větší prestiž. Clara získala 1. cenu v jedné soutěži (předstihla i Martu), pak ale vláda vyslala na první mezinárodní kongres latinskoamerického výtvarného umění zase Martu. Když Clara zemřela, marta zjistila, že její život bez souboje s Clarou postrádá smysl.

Jiný souboj
Je příběhem o Juanu Patricii Nolanovi – vojákovi – důstojníkovi. Ale ještě víc je příběhem dvou gaučů, Manuela Cardosa a Carmena Silveiry, mezi kterými celá léta panovala z nejrozličnějších důvodů vzájemná nenávist. Teprve ve chvíli, kdy byli nečekaně a náhodou odvedeni, bojovali spolu bok po boku. Spolu také padli do zajetí a jako zajatci měli být společně zastřeleni. A tady přichází na scénu kapitán Nolan, jehož muži Cardosu i Silveiru zajali. Nolan přitom věděl o jejich vzájemné nenávisti a rozhodl, že spolu podniknou poslední souboj: setnou jim hlavy a vítěz bude ten, kdo bez hlavy doběhne co nejdál.Vyhrál Cardoso, který bez hlavy stihl ještě natáhnout ruce. „Vyhrál, a patrně se to nikdy nedozvěděl.“

Guayaquil
Příběh o tom, jak měl je t vypravěč (Borges?) do Sulaca, aby pořídil kopii a interpretaci náhodně objeveného Bolívarova dopisu z roku 1882, kde Bolívar píše o průběhu rokování s generálem San martínem v Guayaquilu, po němž se San Martín měl vzdát svých ambicí a tím předat osud Ameriky do Bolívarových rukou. O celou věc se ale začne zajímat také jistý profesor Zimmermann, židovský hisotrik, pocházející z Prahy a vyhnaný z Německa, který přijíždí vypravěče přesvědčit, aby vše přenechal jemu a do Saluca nechal odjet jeho. Forna jednání Zimmermanna s vypravěčem, jakýsi „vznešený nátlak“, vypadá tak, jak si vypravěč představoval, že probíhalo jednání Bolívara, který tlačil na San Martína. Vypravěč nakonec nátlaku Zimmermanna podléhá, stejně jako podlehnul San Martín.

Evangelium podle Marka
Příběh Baltasara Espinosy, studenta, který odjel na letní pobyt na venkov. Kvůli rozsáhlým záplavám zůstává odříznutý od světa v domě s třemi negramotnými gauči (otec, syn, dcera). Těm pak předčítá z náhodně objevené Bible Evangleium sv. Marka, gaučové mu díky tomu čím dál více důvěřují, až do chvíle, kdy se student vyspí s dcerou. Pak je tam závěr, který jsem vůbec nepochopil a dokonce podezřívám Borgese, zda tu ten takto nejasný a otevřený konec není schválně jako paralela s Evangeliem podle Marka, které původně také končilo otevřeně, ale bylo později dopsáno.

Brodiova zpráva
Vyprávění skotského misionáře Davida Brodiho, jenž šířil křesťanství nejprve v Africe a pak i v pralesích Brazílie. O svém pobytu mezi lidmi kmene Yahuů sepsal zprávu, objevenou později v jednom výtisku Tisíce a jedné noci. Ve zprávě píše, že Yahuů je asi sedm set a postupně vymírají, nemají jména, když na sebe volají, tak po sobě hází bláto, pijí kočičí a netopýří mléko, chodí nazí, tísní s e v bažinách. Kmen řídí král, ale skutečnými vládci jsou 4 kouzelníci, kteří ho zvolili a asistují mu. Každý novorozený chlapec je prohlédnut a pokud má určité zvláštní rysy, hned poté je povýšen na krále a současně s tím zmrzačen – vypálí mu oči a useknou ruce a nohy. Žije pak uzavřen v jeskyni nazvané Alkazar. V druhém Alkazaru žije královna, která Brodiho přijala a nabídla se mu, jako se nabízí kouzelníkům a lovcům otroků. Počítat umí Yahuové jen do 4 a chybí jim paměť, tu mají – a pouze skromně – jen kouzelníci. K zábavám lidí patří souboj cvičených koček a popravy. Kdysi uměli psát a počítat, ale degenerovali. Brodiova zpráva o kmeni Yahu§ je vlastně varováním. Takto můžeme dopadnout i my!




Odkazy, které se v Borgesových příbězích objevují, a já si je musel dohledat, abych je lépe pochopil

Baruch Spinoza
1) Spinoza a Euklides
"Prozradil mi, že sestavuje obsáhlou antologii z díla Barucha Spinozy, zbavenou oné euklidovské obřadnosti, jež ztěžuje jeho četbu a jež fantastické teorii vtiskuje iluzorní řád." (úryvek z příběhu Nehodný)

Baruch Spinoza - (1632 - 1677), holandský filozof. Racionalista, rozvinul Descartovu nauku o substancích. Spinoza byl krajní racionalista, jak o tom svědčí i forma většiny jeho spisů, inspirovaných postupem Euklidovy Geometrie. Začíná vždy definicemi a axiomy, následují věty, jejich důkazy, důsledky a poznámky.

Kabbala denudata
2) Rosenrothova Kabbala denudata
"Ukázal mi, ale nechtěl prodat, vzácný výtisk Rosenrothovy Kabbaly denudaty..."

Christian Knorr von Rosenroth (1636 - 1689) - jeden z nejvýznamnějších představitelů křesťanské kabaly, autor jejího klasického pramene Kabbala denudata.

Kabala - druh židovské mystiky. Mystika je obecně směr v náboženství, při kterém se ten, kdo jej praktikuje (mystik) snaží oprostit od všedních starostí přiblížit svou duši k Bohu.

3) Ginsburg a Wait
"Ukázal mi, ale nechtěl prodat, vzácný výtisk Rosenrothovy Kabbaly denudaty; nicméně mám v knihovně několik knih od Ginsburga a Waita, jež nesou jeho razítko.

Christian David Ginsburg (1831 - 1914) - v Polsku narozený britský odborník a znalec Bible.
Daniel Guilford Wait (1789 - 1850) - anglický duchovní, znalec hebrejštiny a hebrejských reálií a autor knih o náboženství.

4) Peón
- domorodý zemědělský dělník v Latinské Americe, na území kolonizovaném původně převážně pod vlivem španělským a portugalským (může také znamenat pěšec v šachách)

Elías Regules
5) Elías Regules
Elías Regules (1861 - 1929) - uruguayský lékař, učitel, spisovatel a politik

6) Květináč se slézy
- sléz je trvalka dobře rostoucí na plném slunci a v nepříliš vlhké půdě. Dorůstá do výšky 50 až 60 cm. Kvete od června do září růžovými nebo bílými květy. U nás je nejznámější sléz lesní

7) Bitva u Ayacucha
Rozhodující střet během peruánské války za nezávislost. Je považována za konec jihoamerických válek za nezávislost. Více zde.

Henry James
8) Henry James
Henry James – k jehož dílu mě přivedla jedna z mých dvou hlavních postav, paní Figueroová – by patrně nepohrdl tímto příběhem. Byl by mu věnoval víc než sto stran ironie a něhy, zdobených složitámi a důsledně dvojakými dialogy. Není vyloučeno, že by přidal i nějaký melodramatický prvek.“ (Úvod k příběhu Souboj)

Henry James (1843 – 1916) – americký spisovatel a kritik. Od roku 1876 žil trvale v Londýně. Mezi nejvýznamnější patří jeho díla Portrét dámy, Utažení šroubu, Vyslanci a Zlatá mísa.

9) Guaraní
Mohla mít docela dobré nápady ve francouzštině, v jazyku své obvyklé četby; španělština pro ni neyla ničím víc než kuchyňským nástrojem, podobně jako guaraní pro dámy z provincie Corrientes.“ (Z příběhu Souboj)

Guaraní – jihoamerický inidánský jazyk používaný v oblasti na rozmezí Brazílie, Argentiny, Bolívie a Paraguaye (přičemž v Paraguayi a argentinské provincii Corrientes je guaraní jedním z úředních jazyků)

Juan Crisóstomo Lafinur
10) Juan Crisóstomo Lafinur a Juan Pascual Pringles
Svou dráhu zahájila pečlivými portréty Juana Crisóstoma Lafinura a plukovníka Pascuala Pringlese, jež předvídavě zakoupilo místní muzeum. Od portrétů místních vlastenců přešla k obrazům starých buenosaireských domů...“ (Z příběhu Souboj)

Juan Crisóstomo Lafinur (1797 – 1824) – argentinský básník, filozof a pedagog, pradědeček Jorgeho Luise Borgese.
Juan Pascual Pringles (1795 – 1831) – argentinský vojenský důstojník, ve válce za nezávislost a občanské válce ve své zemi. Další Pringlesův životopis zde.



Juan Pascual Pringles
11) Gaučo, gaučové
Gaučové jsou pampští pasáci dobytka. Vyskytují se především v Argentině, Paraguayi, Uruguayi, ale jsou i v Chile, Brazílii a dalších státech jižní Ameriky. Jsou obdobou venezuelských Llanerů, mexických vaquerů nebo severoamerických kovbojů.






12) Beatus ille
Všichni se domníváme, že nám osud poskytl přízemní prostředí a že jiná jsou mnohem lepší. Kult gaučů a Beatus ille jsou jen touhou městských lidí...“

Beatus ille - Z latiny, překládá se jako „Blaze tomu..“ nebo „Blažený je ten...“, většinou odkazuje na oslavu jednoduchého života. Téma Beatus Ille se objevuje jako jedna ze čtyř lidských tužeb renesance. Tyto tužby jsou: Beatus Ille, Carpe diem (Užívej dne), Locus amoenus (Líbezné místo) a Tempus fugit (Čas utíká).




13) Inkoherentní
Rozvolněný, nesouvislý, roztříštěný.

14) Bitva u Manantiales
...Vyprávěl mi jeden z jeho četných ďábelských kousků. Odehrál se krátce před bitvou u Manantiales a jeho hrdiny byli dva goučové ze Cerro largo, Manuel Cardoso a Carmen Silveira.

Bitva u Manantiales – odehrála se 17. července 1871 na úuemí Uruguaye, přesně u města Manantiales de San Juan v departmentu Colonia, který leží na úplném jihozápadě Uruguaye. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev občanské války

15) Higuerote
Nespatřím tedy vrchol Higuerotu zrcadlit se ve vodách Tichého zálivu..

Ač Borges píše o vrcholu (v originále „la cumbre del Higuerota), zřejmě tím myslí venezuelské město Higuerote, hlavní město okresu Brion, v regionu Miranda, které leží na pobřeží a proslulo fotografiemi, na kterých je zobrazené, jak se odráží ve vlnách...

Simón Bolívar
16) Simón Bolívar
Simón Bolívar (1783 – 1830) – venezuelský generál a politik, jedna z ikon jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.

17) Karetní partie na patnáctky
Několik měsíců nato spolu sehráli v místním obchodě dlouhou karetní partii na patnáctky; Sliveira blahopřál svému protivníkovi téměř za každou dobrou kartou, ale nakonec mu nenechal v kapse jediný haléř.Když si ukládal peníze do opasku, poděkoval Cardosovi za poučnou lekci...“

Nepodařilo se mi zjistit, co je to za hru. Pokud někdo z laskavých čtenářů ví, budu rád, když mi to napíše.

Joseph Conrad
18) Josef Korzeniowski – Joseph Conrad
Patrně nelze hovořit o oné karibské republice a nebýt, třebas jen zdáli, zasažen odleskem monumentálního stylu jejího nejslavnějšího dějepisce Josefa Korzeniowského; avšak v mém případě jde o jiný důvod.“

Borgesova zmínka o Korzeniowském je vlastně takovou fabulativní hříčkou. Dějepiscem Korzeniowskim totiž Borges nemyslí žádného historika, nýbrž slavného anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, jehož původní (občanské) jméno bylo právě Josef Korzeniowski a jehož nejslavnějším dílem je novela Srdce temnoty (jejíž děj se mj. stal námětem slavného filmu Apokalypsa (1979) Francise Forda Coppoly). Conrad-Korzeniowski v mládí sloužil jako námořník na anglických lodích, plujících do Karibiku a do Afriky a odtud také čerpal náměty pro řadu svých knih. Slavné Srdce temnoty přeložil do češtiny Jan Zábrana, o kterém jsem psal již dříve například tady nebo také tady.
Že má Borges na mysli skutečně Josepha Conrada vyplyne v jeho příběhu Guayaquil na povrch o stránku dále, kde do příběhu zapojuje město Sulaco. To je přitom fiktivní název města, které se objevuje v románu Nostromo, jehož autorem je právě Joseph Conrad. Román podle Wikipedie líčí osud italského námořníka, který si získá důvěru anglických kolonizátorů fiktivní jihoamerické republiky a zmocní se velkého pokladu, který měl ukrýt před povstalci. Milostný vztah k sestře vlastní snoubenky se však stane příčinou jeho tragické smrti. Kromě četných psychologických a dobrodružných zápletek zobrazuje román tísnivé sociální a politické poměry v malém státě jižní Ameriky, zmítaném občanskými válkami a kapitálovými machinacemi evropských i severoamerických investorů.
Teď už je smysl Borgesovy věty o Korzeniowském naprosto zřejmý.

19) Sulaco
Bylo dohodnuto, že její delegát odletí do Sulaca, hlavního města Západního státu, a pořídí kopie dopisů k zdejšímu zveřejnění...“

Sulaco (viz heslo Josef Korzeniowski) je fiktivní město, které pro svůj román Nostromo vymyslel anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad, původním jménem Josef Korzeniowski. Borges si Sulaco „vypůjčil“ do svého příběhu Guayaquil z knihy Brodiova zpráva. A že jde o výpůjčku od Conrada přiznává prostřednictvím důmyslné indicie.
Sulaco je také název fiktivní vesmírné lodi z filmů Vetřelci (1986) a Vetřelec 3 (1992).

20) Guayaquil
...uprostřed záhady, která nás obklopuje, je schůzka v Guayaquilu, při níž se San Martín vzdal čirých ambicí a tím předal osud Ameriky do Bolívarových rukou, rovněž záhadou, která by stála za pozorné studium.“

Guayaquil je největším a nejznámějším městem v Ekvádoru. 16. července roku 1822 se tady odehrála slavná guayacuilská konference, na které José de San Martín a Simón Bolívar rokovali o nezávislosti španělských kolonií v jižní Americe.
Borges tak také pojmenoval jeden ze svých příběhů v knize Brodiova zpráva.

21) Mise au point, Trop meublé, Mon siége est fait, Bonnes fortunes
Když jsme se zdravili, s uspokojením jsem zjistil, že jsem vyšší, a hned nato jsem se za své sebeuspokojení zastyděl, vždyť mezi námi nešlo o nějaký tělesný, ba ani mravní souboj, ale o jakési mise au point, byť trochu nepříjemné.

Během našeho rozhovoru si zapálil cigaretu a tehdy jsem měl dojem, že na jeho tváři je příliš mnoho věcí. Trop meublé, řekl jsem si.

Znovu pročítám tyto neuspořádané řádky, které záhy svěřím ohni. Schůzka netrvala dlouho.
Tuším, že přestanu psát. Mon siége est fait.

Mise au point – (z franc.) vývoj
Trop meublé – (z franc.) příliš zařízený
Mon siége est fait – (z franc.) moje místo je „zpečetěné“, vyrobené, hotové
Bonnes fortunes – (z franc.) hodně štěstí

22) Mabinogion
V povídkách Mabinogion dva králové hrají na kopci šachy, zatímco dole se bijí jejich vojáci. Jeden z králů vyhraje partii a v téže chvíli přijíždíjezdecse zprávou, že vojsko druhého bylo poraženo. Bitva lidí byla odrazem bitvy na šachovnici.“

Mabinogion je waleský národní epos, jedenáct příběhů ze středověkých waleských rukopisů

Ramos Mejía
23) Ramos Mejía
Můžeme o něm prozatím říci tolik, že byl jedním z mnoha buenosaireských chlapců, na němž nebylo nic pozoruhodného, kromě výřečnosti, která mu vynesla nejednu pochvalu v anglické škole Ramose Mejíi, a kromě jeho bezmezné dobroty.“

Ramos Mejía (1842 – 1914) - argentinský lékař, spisovatel a politik.

24) Herbert Spencer
Jeho otec, jenž jako všichni urození muži té doby byl volnomyšlenkář, ho zasvětil do filozofie Herberta Spencera, avšak matka ho před odjezdem do Montevidea prosila, aby se každý večer pomodlil otčenáš a poznamenal křížem.“

Herbert Spencer
Herbert Spencer (1820 – 1903) – významný britský filozof a sociolog

25) Estancie, šafář
Estancie byla velká a poněkud opuštěná. Příbytek šafáře jménem Gutre byl docela blízko...“

Estancie – velká zemědělská farma v zemích Latinské Ameriky
Šafář – (z něm. der Schaffer) je stará pracovní funkce na zemědělském hospodářství feudálního panství, která vznikla v 16. století. Šafář dozíral na jednotlivé práce čeledi, stanovené vlastníkem nebo správcem statku. Mezi práce, na které dozíral, patřilo například obdělávání polí nebo chov dobytka a drůbeže

26) Kasuarina
Bylo skličující vedro a ani noc nepřinášela úlevu. Za svítání ho probudilo hřmění. Vítr rozechvíval listy kasuarin...“

Kasuarina – mohutný strom zvláštního vzezření, má červenavě hnědé dřevo, které vyniká neobyčejnou hustotou a tvrdostí. Je domovem ve východní Austrálii, na ostrovech v Tichomoří i dalších tropických zemích

Henry Hudson
27) Henry Hudson
Následujícího dne napadlo Espinosu při pohledu z balkonu na zatopená pole, že metafora přirovnávající pampu k moři není, alespoň toho rána

28) Don Segundo Sombra
V celém domě nebyly žádné knihy kromě jednoho ročníku časopisu La Chacra, zvěrolékařské rukověti, luxusního vydání Zorrillovy Tabaré, Historie durhamského plemene v Argentině, několika milostných a adtektivních povídek a jednoho právě vyšlého románu Dona Segunda Sombry.

Don Segundo Sombra – román argentinského spisovatele Ricarda Güiraldese, klasická kniha argentinské i celé latinskoamerické literatury. Je to téměř óda na život gaučů. Celý román se nese na vlně romantismu, který místy působí v dnešní době již poněkud zastarale, ale i tak je to čtení příjemné, s vůní nekonečné a větrem, deštěm a sluncem ovládané pampy. Život tvrdých chlapů, ženoucích nespočetná stáda dobytka, je podán takovým způsobem, že všechna ta drsnost, ale i volnost a svoboda na čtenáře přímo dýchá.

29) Kyničtí filozofové
Při jídle se schovávají anebo zavírají oči; ostatní věci konají před zraky všech jako kyničtí filozofové...“

Kynismus – filozofická škola, kterou ve 4. st. př.n.l. založil Sókratův žák Antisthenes. Kynikové opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

30) Musulman
Podívala se na mne, přičichla si, dotkla se mne a nakonec se mně před zraky všech svých komorných nabídla. Můj hábit a mrav mě přiměly odmítnout tuto čest, kterou skýtá kouzelníkům a lovcům otroků, zpravidla musulmanům, jejichž karavany procházejí krílovstvím.“

Musulman – vyznavač islámu, muslim, mohamedán. V hantýrce vězňů v pracovních a koncentračních táborech se tak také říkalo „kandidátům na smrt“, vyzáblým a slabým.

Harvard University
31) Cambridge (USA)
Ta věc se mi přihodila v únoru 1969 v Cambridgi, severně od Bostonu...“

Cambridge (Massachusetts, USA) – je město v okrese Middlesex County v Massachusetts v USA, pojmenované z úcty podle slavného anglického univerzitního města, které bývalo centrem puritánského náboženství, jenž vyznávali také zakladatelé americké Cambridge. Cambridge v Massachusetts je sídlem dvou významných institucí – Harvard University a Massachusetts Insitute of Technology. Město má asi 105 tisíc obyvatel.

32) Hérakleitos
Řeka mě nevyhnutelně přinutila myslet na čas. Na onen dávný Hérakleitův příměr.“

Hérakleitos z Efesu – řecký předsókratovský filozof a myslitel, rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko.
Borges tady zřejmě myslí známý výrok „panta rhei - vše plyne“.

Výpisky aneb Co mě zaujalo

Všichni se nakonec podobáme obrazu, který si o nás vytvoří druzí.

Přátelství je stejně tajemné jako láska nebo jako kterákoli z jiných podob zmatku, kterému říkáme život. Někdy jsem měl dojem, že jediná věc postrádající tajemství je štěstí, neboť se ospravedlňuje samo sebou.

Vina trvá potud, pokud trvá lítost.

Čas nelze počítat na dny, jako se počítají peníze na centava a pesa, protože pesa jsou stejná, kdežto každý den a snad i každá hodina je jiná.

Udeřila jeho hodina. Chytrácký soud vynášený nad mrtvým

Spánek je největším tajemstvím našich činů.

...Neexistuje protiklad mezi tradičním a novým, mezi řádem a novým objevem, tradice se skládá ze století osnovy novinek.“

...V nebi blahoslavení soudí, že přednosti tothoto zařízení byly zveličeny teology, kteří tam nikdy nebyli. Ovšem v pekle patrně zatracenci nejsou vždy šťastni.

V životě je zapotřebí vášně.

Pouze Bůh může udělit konečnou palmu vítězství.

Nespatřím tedy vrchol Higuerotu zrcadlit se ve vodách Tichého zálivu, nepojedu do Západního státu, nebudu v knihovně, kterou si z Buenos Aires představuji na nejrůznější způsoby a která má nepochybně svůj přesný tvar a své příšeří, luštit Bolívarův dopis.
No veré la cumbre del Higuerota duplicarse en las aguas del Golfo Plácido, no iré al Estado Occidental, no descifraré en esa biblioteca, que desde Buenos Aires imagino de tantos modos y que tiene sin duda su forma exacta y sus crecientes sombras, la letra de Bolívar.

Takto drsně se tehdy muž utkával s mužem a ocel s ocelí; na tomto příběhu je zvláštní to, že Manuel Cardoso a Carmen Silveira nejednou zkřížili buď za soumraku, anebo za svítání své nože, ale nikdy se nebili až do konce. Jako by jejich ubohé prosté životy nevlastnily jiný majetek než nenávist a tu hleděly hromadit. Aniž si to uvědomili, každý z nich se proměnil v otroka toho druhého.

Otevřeně vypovědět o nějakém činu znamená přestat být jeho hercem a stát se jeho svědkem, být někým, kdo jej pozoruje a vypráví, kdo jej však už nevykonává...

Praha je plná snů ztrácejících se v jiných snech. V Praze je všechno zvláštní, anebo chcete-li, nic není zvláštní. Může se tam přihodit cokoli.

Moře nám připadá větší, protože jej vidíme z paluby lodě, a ne z koně anebo vstoje.

pondělí 25. června 2012

Příběhy z pouličního baru

Nejeden večer minulého týdne jsem končil v „pouličním báru“. Je jeden takový, kde to mám moc rád. Připomíná mi uliční bary, co jsme vídali během první cesty po Kubě. Chodívám se tam „zchladit“ po celodenním vedru, často tam potkám někoho známého a skoro pokaždé se tam něco stane :)

Teď v jeden večer tam byl nacucanej mladej (odhadem ne víc než 27 let) „otrapa“. Přecházel od jednoho stolu k druhýmu a všude vyloženě otravoval. A hlásal svoje moudra. Asi tak 40- letýmu chlapovi z očí do očí takovou tou lámanou opilštinou oznámil: „Jo, stáří je nám v patách!“ A odešel o stůl dál.
Pak seděl u stolu, ke kterému si šel přisednout další chlápek. Otrapa, když ho zmerčil, tak hned na něj: „Nazdáááár Zdendo!“ Asi milisekundu jsem si myslel, že to je nějaký otrapův známý. Jenže chlápek takovým bezelstným tónem v hlase říká: „Já jsem Jirka“.

Zaujala mě také mladá trojice. Respektive nejprve dvojice pohledných slečen, za kterými pak dorazil mladý muž – fešák, třicátník. Dívky k muži: „Máme pro tebe dárek, ale je to taky trochu taková hádanka.“ A předali mu váček, ze kterého on pak vytahoval mraky věcí a všechny je skládal na stůl. Byla to například sponka do vlasů, hřebík, figurky zvířat – želva a myš, sicherheitska, hrací kostka, gumička, izolepa, tlustá fixa, bonbón, rozmazaná fotka, skoba a zátka od piva. A možná ještě něco dalšího, úplně všechno jsem neviděl.
Muž tápal, vůbec netušil, co má uhádnout. Ptal se: „Takže to má něco společnýho s vlasy?“ To podle té sponky do vlasů, o které mu holky prozradily, že to je zrovna důležitá indicie. Pak začal vyjmenovávat, co mu jednotlivé věci říkají. „Želva, to je dlouhověkost. Skoba znamená pojďme se něčeho držet. Fixka – nezapomínejme.“
Holky mu napovídají: „Jsou to věci každodenní potřeby.“ Mě hned napadlo, že mu chtějí naznačit, že on je pro ně taky taková věc každodenní potřeby, ale jednak by to asi bylo moc jednoduché a druhak by to asi ani nebyla lichotka vhodná jako gratulace k narozeninám. Měl totiž narozeniny, jak jsem pochopil, a jmenoval se Viktor (a měl krásnýho psa Sáru). Jak to všechno dopadlo, už jsem se nedozvěděl, protože se se mnou dal do řeči ten Jirka, co ho Otrapa přejmenoval na Zdendu..

To jméno Jirka bylo u něj příznačný. Tak jak vypadal, tak úpně stejně si představuju, že takhle nějak mohl kdysi dávno – za mlada – vypadat můj prastrýc Jirka z Radimi. Bratr mojí babičky, dej mu Pánbůh lehký nebe, umřel už někdy v polovině 90. let. Ale pamatuju si na něj dobře a ze starých fotek vím, jak vypadal za mlada. Úplně stejně jako tenhle Jirka.
A ten mi vyprávěl, jak mu nějaká Jindřiška ten den řekla, že je hezkej chlap. Zvedlo mu to prý sebevědomí. Co prý – ono to na něm bylo pořádně vidět. Měl jsem pocit, že se na jedno u toho našeho kiosku zastavil jen proto, aby to mohl někomu říct. Pochlubit se. Příběh s Jindřiškou měl ale tuctovej konec. Potíž prý byla v tom, že Jindřiška už měla upito a doma čtyři děti. Ale poseděl s ní, lísali se prý k sobě, koukal jí za výstřih, „měla pěkný kozy“, tvrdil. Pak se ňák společně vraceli domů, ale cestou jí nechal být a utek. No není to divný? Pak už jsme se bavili spíš o fotbale. A on nakonec odešel. Že musí ráno brzo vstávat. Prý je řezník. 

středa 20. června 2012

Budu jednou litovat?


Zaujal mě textík, nazvaný Čeho nejvíce litujeme před smrtí?, který jsem našel na webu Reporti.net.
A tak jsem přemýšlel, jak by to bylo s mým litováním, kdybych měl před sebou už jen pár dnů života.

1) Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.

Tady bych asi nelitoval. Nemám pocit, že bych žil podle očekávání druhých. Spíš naopak - moc rád bych žil pro někoho, a zatím spíš žiju jen tak pro sebe.

2) Přál bych si, abych býval tolik nepracoval

V tom mám taky jasno. Moje práce je asi největší štěstí, co mě v životě potkalo. Baví mě to a naplňuje hrozně moc. A pokud je to možné, tak to, co mě nebaví, nedělám. Ne vždy to ale jde. Ale nemyslím, že bych jednou litoval, že jsem moc pracoval.

3) Přál bych si, abych býval měl více kuráže vyjádřit své pocity

Z článku: „Mnozí lidé potlačovali své pocity s cílem zůstat za dobře s okolím. Výsledkem byl život na lécích a fakt, že nikdy nebyli opravdu sami sebou. Mnozí si přivodili různá onemocnění vztahující se k zahořklosti a křivdám, které s sebou nesli.“

Právě dnes jsem nad něčím podobným přemýšlel. Jestli nemám nebo mám, a pokud ano, tak jak dlouho a jak intenzivně, vyjadřovat určitou servilitu, náklonnost, přátelství osobě, jejíž povahové vlastnosti se mi dost příčí a kterou vlastně vůbec nemusím. Jsem rád a v klidu, když o ní nevím. Zvláštní ale je, že tahle bytost patřila v posledních letech mezi ty, na které jsem nejvíc myslel. A v důsledku toho si už nějakou tu zahořklost nesu, cítím to na sobě. I proto jsou ty předchozí věty o ní takové, jaké jsou.

4) Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli

Tady budu jednou litovat určitě hrozně moc. Jak život běží, spoustu dobrých přátel jsem už poztrácel. Díky různým Skypům, facebookům, icqům atd. je dnes komunikace i na velkou dálku podstatně snažší, a tak doufám, že se s těmi poztrácenými přáteli ještě shledám.

Pokud jde o přátele, mám ještě jednu mnohem palčivější výčitku, která mě trápí už dlouho. A to je to, že mívám pocit, že často ztrácím hromadu času s lidmi, kteří za to až tolik nestojí, a naopak zapomínám na ty, kterých si ve skutečnosti nesmírně vážím, obdivuju je a strašně moc bych stál o jejich společnost. 
Sám sebe se ptám, proč to tak je? Nebo proč to tak bylo? Proč to prostě neotočím a nevěnuju se těm, co za to stojí, a zapomenu na ty, kteří mi vlastně zas tak nic hezkého nepřinášejí?
Neumím na to odpovědět. Život někdy přináší zvláštní paradoxy...

5) Přál bych si, abych si dovolil být šťastnější
Myslím, že štěstí a pocit štěstí je výzva pro každého.

Textík z Reporti.net končí poučením, které si sem dovolím zkopírovat a jehož úvodní část jsem už kdysi četl u Simky a často na to, co tehdy napsala, myslím.

Život je volba. Je to VÁŠ život. Volte vědomě, volte chytře, volte upřímně. Volte štěstí.

pondělí 18. června 2012

Pro dědu

Chtěl bych napsat něco veselýho, ale tenhle textík bude asi spíš smutnej, vzpomínací, stýskací. Dneska, 18. června, by se 93. narozenin dožil můj děda. Jenže umřel už když mi bylo osm let. Do tý doby jsem vyrůstal vedle něj, s babičkou a s ním.
Byl to úžasný člověk, skvěle by se na něj hodilo to anglické všeříkající "great". Se vším si uměl poradit a byl "bavič", člověk, který obvykle nechyběl u žádné místní společenské akce. Buď se podílel na její organizaci, nebo ji ještě častěji dokonce uváděl.
Chybí mi moc. Nejvíc ale myslím chybí celé rodině, ztráta člověka s takovou náturou se na nás všech myslím dost podepsala.
Moje nejstarší vzpomínky, jaké si vůbec dokážu vybavit, jsou vzpomínky na to, jak něco děláme s dědou. Jak mě veze na kole ze školky, jak jsme spolu na fotbale. Jak jedeme autem někam, nejspíš zase na fotbal :) Jak sedíme s babičkou v kuchyni u stolu a děda nám vypráví, co dělal za války. Jak mi koupil novou hokejku a zkoušel mě, jestli si jí všimnu. Čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuju, že těch osm let s dědou, byl vlastně zlomeček, jen chvilka...Zažili jsme toho spolu dost, ale pořád to bylo málo, strašně strašně málo. Chtěl bych, abysme na sebe měli mnohem víc času, aby mi všechno stihnul říct. A já jemu.
Chtěl bych, aby byl u mých úspěchů i neúspěchů. Aby zhodnotil moje životní etapy. I když je to už tak dlouho, pořád mi hrozně moc chybí.

Doplněno 21.6.: PS. Dneska jsem náhodou zjistil, že 18. červen je nejen rodným dnem dědečka, ale také Paula McCartneyho...

Děda s babičkou (a já v dědově náruči) na vítání občánků













S dědou o Vánocích v Praze
A o Vánocích v Lípě

Děda za mlada. Portrét,
který mám moc rád

Děda s babičkou - svatba













Děda a jeho lokomotiva




Děda s medvědem v Tatrách




















Nedotknutelný týden budoucího zedníka

Nedotknutelný proto, že mezi jeho vrcholy patřili Nedotknutelní. Nejvíc bych ale asi vyzvedl fakt, že je pořád pěkně. Fešácký počásko, který mě moc baví. Jen mě pokaždý iritujou situace, kdy je právě tak nádherně, jak to mám rád, ale já musím zrovna jako na potvoru sedět někde uvnitř a pracovat. A to se mi stává dost často. Takže do budoucna musím zamakat na tom, abych pracoval někde venku. Na sluníčku. na čerstvém vzdoušku. Prosím vás, kdybych se chtěl dát třeba na zedničinu, neodrazujte mě! ;)

Co jsem dělal:


Ve středu v podvečer (13.6.) jsem posekal zahradu naší "zahradní sousedce", paní Š. Jak jsem byl rozjetej, omylem jsem jí tam posekal i pažitku (což jsem zjistil, až když stonky létaly vzduchem), k čemuž jsem se jí přiznal, o něco později jsem tam nechtěně pokosil i květinu, která vypadala, že si ji paní Š. cení asi o dost víc než pažitku, snad to byla nějaká luční orchidej, a k tomu už jsem se teda nepřiznal a kytku jsem ještě "narafičil", aby její vzhled alespoň dočasně vypadal o něco lépe, než byla její krutá aktuální situace. Doufám, že si to tady paní Š. nepřečte. Ale po matce mi vzkazovala, že jsem to prý posekal moc pěkně.

Ve čtvrtek dopolko (14.6.) jsem byl v Arnultovicích v ateliéru pana I.R. Každý setkání s ním je moc příjemný, tohle bylo po docela dlouhé době. Čeká ho teď velká výstava v rodném Brně, v září taky v Lípě a mezitím velké životní jubileum. Spáchali jsme o tom všem rozhovor. Hrozně moc rád ho poslouchám, vypráví naprosto báječně...Doma jsem si pak zase vytáhl jeho překrásnou knihu, kterou si sám vydal. Pořád mě fascinuje. On i ta obrovská kniha.

Ve čtvrtek jsem taky chystal textík o tom, jak se paneláky odpojujou od centrálního tepla. Vznikal v křečích a velkých porodních bolestech, ale s výsledkem jsem nakonec uspokojen.

Co jsem ochutnal:

Měl jsem prvního letošního melouna. A ještě dokonce věnovanýho. Ne tedy celýho, ale bylo ho hodně. Donesla mi ho právě paní Š. ještě před tím sekáním zahrady (abych se posilnil a osvěžil) a byl mňamkózní. Od té doby se pokouším sehnat si taky nějakého svého, ale ty, co jsem zatím viděl, mi přišly hrozně a zbytečně drahý. Tak jsem si dneska (neděle 17.6) koupil alespoň mango. Zatím na něj nedošlo.

Když už jsem zmínil prvního letošního melouna, měl bych tu asi ohlásit i první letošní mojito. Bylo velmi průměrně až podprůměrně připravené, ale potěšilo mě, že rumík byl Havana Club, a ne jeden z těch levných pseudorumů, který u nás leckde k přípravě mojita využívaj. Dal jsem si ho v sobotu (16.6) na Sklářských slavnostech v Novém Boru.
Slavnosti byly fajn. Tolik krásných věcí. Nejvíc se mi ale asi líbily věci z té soutěžní přehlídky Umění a řemeslo ve skle. Ráno mě do Boru hodila R.


Co jsem viděl:

- zápas Česko - Řecko 2:1 (2:0) na EURU 2012, branky: 3. Jiráček, 6. Pilař - 53. Gekas. To byl tak rychlej a převratnej začátek, že spousta mých nedochvilných kamarádů ty naše góly v reálným čase vůbec nestihla. Chudáci, viděli jen ten řeckej gól. Ty naše tedy viděli ze záznamu, ale to není vončo. (úterý 12.6.)

- zápas Polsko - Česko 0:1 (0:0), 72. Jiráček. Hrálo se opět ve Vratislavi. Poslední utkání ve skupině, postup do čvrtfinále. Hezkej mač, zajímavej. Na evidentně pěkným stadionu, do posledního místečka narvaným. Nejvíc mě ale šokoval výsledek druhého, souběžně hraného utkání. V něm Řekové porazili (a poslali domů) Rusáky. Řekové zůstávají v EUROzóně.

-film NEDOTKNUTELNÍ - úžasná zábava od začátku do konce, na konci trochu dojetí. Pro mě asi nejlepší film, co jsem zatím letos viděl. Film má prima tempo, je na něm znát velmi zručná režie a přišlo mi taky, že všichni zúčastnění si to natáčení užili. Syžet je přitom velmi jednoduchej: na vozík připoutaný "aristokrat" hledá osobního asistenta a navzdory všem očekáváním si vybere černocha z předměstí, původem Afričana, který zrovna vyšel z vězení a zájem starat se o postiženýho chlápka nejeví. Jenže oba si nakonec kápnou do noty, díky otevřeným duším a srdcím se jim podaří spojit dva naprosto rozdílný světy...Předastavitel Drisse - Omar Sy - byl k sežrání. Francois Cluzet, který hrál postiženého Phillipa, mi zase mimikou obličeje často připomínal Dustina Hofmana. A aby bylo jasno, žužlání uší mám taky moc rád ;)
PS. A ještě jedna věc stojí za zmínku: famózní hudba, autor: Ludovico Einaudi - to jméno je třeba si zapamatovat.
Taky ještě musím zaznamenat, že na tomhle promítání jsem byl v kině Novém Boru. Že u pokladny jsem se potkal s Ilčou R. Řekla mi: "Koukám, že tady choděj do kina pořád ti samí lidi." A že jen co jsem dosedl do pohodlné kinosedačky (v sále už byla tma, běžely upoutávky), sklonil se nade mnou pan ředitel kina a vnutil mi sklenku vína jako "pozornost podniku". To vínko bylo vynikající. Poprvé v životě jsem v kině sledoval film a ještě k tomu popíjel vínko.

Co jsem četl:


- Jorge Luis Borges: Spisy II - Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť
Je to zřejmě vůbec první kniha od Borgese, kterou kdy čtu. Aspoň myslím. V tomhle případě jde o soubor krátkých povídek, vlastně spíše příběhů než povídek. Jsou krátké, mají tempo, dobře se čtou. Borges v řadě z nich vystupuje jako vypravěč, jednotlivé konkrétní příběhy svým vstupem často uvádí (zhruba stylem "potkal jsem toho a toho a ten mi vyprávěl to a to"). Jsou to ale prostě jen dobře napsané příběhy ze života, nic hlubšího jsem za nimi nenašel. Skoro se mi zdá nutné si do příště vypsat, o čem jednotlivé příběhy jsou, protože na ně nepochybně velmi brzy zapomenu.