Příběhy z pouličního baru

Nejeden večer minulého týdne jsem končil v „pouličním báru“. Je jeden takový, kde to mám moc rád. Připomíná mi uliční bary, co jsme vídali během první cesty po Kubě. Chodívám se tam „zchladit“ po celodenním vedru, často tam potkám někoho známého a skoro pokaždé se tam něco stane :)

Teď v jeden večer tam byl nacucanej mladej (odhadem ne víc než 27 let) „otrapa“. Přecházel od jednoho stolu k druhýmu a všude vyloženě otravoval. A hlásal svoje moudra. Asi tak 40- letýmu chlapovi z očí do očí takovou tou lámanou opilštinou oznámil: „Jo, stáří je nám v patách!“ A odešel o stůl dál.

Pak seděl u stolu, ke kterému si šel přisednout další chlápek. Otrapa, když ho zmerčil, tak hned na něj: „Nazdáááár Zdendo!“ Asi milisekundu jsem si myslel, že to je nějaký otrapův známý. Jenže chlápek takovým bezelstným tónem v hlase říká: „Já jsem Jirka“.

Zaujala mě také mladá trojice. Respektive nejprve dvojice pohledných slečen, za kterými pak dorazil mladý muž – fešák, třicátník. Dívky k muži: „Máme pro tebe dárek, ale je to taky trochu taková hádanka.“ A předali mu váček, ze kterého on pak vytahoval mraky věcí a všechny je skládal na stůl. Byla to například sponka do vlasů, hřebík, figurky zvířat – želva a myš, sicherheitska, hrací kostka, gumička, izolepa, tlustá fixa, bonbón, rozmazaná fotka, skoba a zátka od piva. A možná ještě něco dalšího, úplně všechno jsem neviděl.

Muž tápal, vůbec netušil, co má uhádnout. Ptal se: „Takže to má něco společnýho s vlasy?“ To podle té sponky do vlasů, o které mu holky prozradily, že to je zrovna důležitá indicie. Pak začal vyjmenovávat, co mu jednotlivé věci říkají. „Želva, to je dlouhověkost. Skoba znamená pojďme se něčeho držet. Fixka – nezapomínejme.“

Holky mu napovídají: „Jsou to věci každodenní potřeby.“ Mě hned napadlo, že mu chtějí naznačit, že on je pro ně taky taková věc každodenní potřeby, ale jednak by to asi bylo moc jednoduché a druhak by to asi ani nebyla lichotka vhodná jako gratulace k narozeninám. Měl totiž narozeniny, jak jsem pochopil, a jmenoval se Viktor (a měl krásnýho psa Sáru). Jak to všechno dopadlo, už jsem se nedozvěděl, protože se se mnou dal do řeči ten Jirka, co ho Otrapa přejmenoval na Zdendu..

To jméno Jirka bylo u něj příznačný. Tak jak vypadal, tak úpně stejně si představuju, že takhle nějak mohl kdysi dávno – za mlada – vypadat můj prastrýc Jirka z Radimi. Bratr mojí babičky, dej mu Pánbůh lehký nebe, umřel už někdy v polovině 90. let. Ale pamatuju si na něj dobře a ze starých fotek vím, jak vypadal za mlada. Úplně stejně jako tenhle Jirka.

A ten mi vyprávěl, jak mu nějaká Jindřiška ten den řekla, že je hezkej chlap. Zvedlo mu to prý sebevědomí. Co prý – ono to na něm bylo pořádně vidět. Měl jsem pocit, že se na jedno u toho našeho kiosku zastavil jen proto, aby to mohl někomu říct. Pochlubit se. Příběh s Jindřiškou měl ale tuctovej konec. Potíž prý byla v tom, že Jindřiška už měla upito a doma čtyři děti. Ale poseděl s ní, lísali se prý k sobě, koukal jí za výstřih, „měla pěkný kozy“, tvrdil. Pak se ňák společně vraceli domů, ale cestou jí nechal být a utek. No není to divný? Pak už jsme se bavili spíš o fotbale. A on nakonec odešel. Že musí ráno brzo vstávat. Prý je řezník.