Když se náš "číčon" Osvaldito učil před pár lety chodit na zahradu, chvíli to trvalo, než aspoň trochu pochopil, co může a nemůže. Ještě jako kotě třeba utekl k nedalekým železničním tratím právě v době, kdy tam projížděl jeden vlak za druhým, ale to mu nevadilo, stejně se nechtěl nechat chytit. I dneska si na zahradě pořád dělá, co se mu zlíbí. Ale mám pocit, že jedna věc se přeci jen změnila: že to tam začal mít rád a že ho baví, když tam má nějakou společnost. Dříve se často vydával na průzkumy okolních zahrad a teritorií a co se děje u nás, tomu nevěnoval žádnou pozornost. Teď už je takovej společenštější. Možná jednou bude jako naše legendární Lucka, která to na zahradě milovala. Když se jí doma řeklo "Jedeme na zahrádku", tak se mohla štěstím zbláznit.
Žádné komentáře:
Okomentovat