- u nás proběhly o víkendu, byl jsem kvůli tomu na nohách
celý víkend, byli jsme tady vyděšení skoro všichni, ale ve srovnání s tím,
co teď zažívá Děčín, Ústí, Litoměřicko, Mělnicko, to byla jen drobounká
předehra
-
přišel jsem na to, že nejdepresivnější na povodních
není ta voda, která se v korytech řek a potoků zvedá a vylévá, ale ta, co
se sype z nebe….Když sledujete zvedající se hladiny a zároveň do toho
pořád leje a leje a obloha je od rána do večera jen šedivá, najednou není cesty
ven, není žádný výhled, neexistuje zítra. Jakmile přestalo pršet, začalo mít
všechno lehce optimistický nádech
-
nemám povodně rád, ale…Nemám je rád, protože jsou plné
negativních emocí. Strach, smutek, deprese, zmar. Pohybovat se v takovém světě
je šílené. Na druhou stranu miluju „velké akce“, mám rád mimořádné nasazení.
Strašně dobře se v tom pracuje a spolupracuje. Snadno se utvářejí kontakty
a vznikají nová přátelství.
Přemýšlel jsem,
proč mě tak „rajcují“ tyhle mimořádné akce a nenapadlo mě nic jiného, než
banální vysvětlení s adrenalinem. Nemůžu si pomoct, prostě rád pracuju ve
extrémech.
-
říkám si, že někde musí být něco špatně. Do mých
osmnácti jsme slovo „povodně“ skoro neznali, žádné velké nebyly nebo si na ně
nepamatuju. Pak to jde ale celkem rychle za sebou: povodně 1997, 2002, 2006,
2010, 2013…Kde udělali soudruzi chybu?
- na vlastní kůži jsem je zažil až před třemi lety. Pamatuji
si jen mlhavě, že to všechno začalo také o víkendu, že jsem byl tehdy v Pyšelích
za Prahou, že jsem tam v chatce v televizi hltal první zprávy o
zvedajících se hladinách, že jsme se druhý den byli podívat na rozlévající se
Sázavu a že mi pak volali, abych se co nejrychleji vrátil.
Pamatuju si, že v Lípě jsem pak vystoupil dole na
autobusáku, abych cestou přes celé město zamapoval situaci. Došel jsem k Ploučnici,
cyklistická lávka byla úplně obsypána lidmi, kteří sledovali rozlévající se
řeku. Prošel jsem až na silniční most, ze kterého byl větší rozhled. Viděl jsem
tak jak řeka postupně zabírá tenisové kurty, tenisovou halu, fotbalový a
atletický stadion. Místo několikametrové řeky vznikalo několikahektarové
jezero. Ještě dneska jde na mě z toho hrůza a od té doby se vůbec nedivím jakýmkoliv
emocím, se kterými se člověk během záplav potkává.
Tak si pamatuju, jak jsem pak došel do svého tehdejšího
bydliště, pěkně na úpatí kopce, daleko od řeky, kde slovo zaplavení mělo být z říše
hodně bujné fiction…a ono ne, ve sklepě byl snad metr vody a slušná porce bahna….
- nejsilnějším zážitkem z povodní ale bylo, když jsem
se na jeden den stal dobrovolníkem a vyrazil pomáhat do zničeného Bílého
Kostela u Liberce. Poznal jsem nové lidi, viděl nejstrašnější důsledky povodní
na vlastní oči a dokonce mě i zatkla policie. Napsal jsem pak o tom reportáž „Plácal jsem se v bahně a zatkla mě policie. Zážitky dobrovolníka“.
Žádné komentáře:
Okomentovat