Kluci, holky a Stodůlky. Představte si obrovský prosklený
komplex s plochými střechami, na kterých jsou umístěné obří cedule se
značkami jednotlivých nadnárodních komplexů. Když se tady otočíte na patě tři
sta šedesát stupňů dokola, neuvidíte nic spojeného s přírodou. Jen obří
office stavby, rychlostní komunikaci, vchod do metra a celé stavební lány
s bagry a jeřáby. Proč nejsou vidět okolní kopce? Kde jsou louky, kde je
něco zeleného (a nemyslím tím malý pruh trávy, před obřím betonovým vjezdem do
podzemních garáží)?
Je obrovské vedro ale nikde v okolí tohoto
kancelářského monstra nepotkáte nikoho jen v šortkách a v tričku.
Všichni páni mají dlouhé kalhoty a košile a na hrudi se jim houpá na klíčence
zavěšená elektronická karta. Tady nepracují desítky lidí, ani stovky. Tady jich
denně projdou tisíce.
A do toho přijde chlap, sice jako stolová hora, ale
s fóbií z prostor s velkým počtem lidí. V šortkách a s
rozhalenou košilí na tričku. Miluje přírodu a pohled na okolní kopce mu dodává
sílu dělat víc.
Připadá si trochu jako Otík z Vesničky střediskové, když měl jít do
Prahy. On se do Prahy rád vrací, ale ve Stodůlkách by nepřežil. Jasně, zvyknout
se dá na všechno, ale život je dost krátký na to, aby se komplikoval volbou
proti vlastnímu přesvědčení. (13/06/)
Žádné komentáře:
Okomentovat