čtvrtek 30. července 2015

O Noční hlídce, století dítěte i podivuhodné cestě

Následující řádky nejsou nic jiného, než výsledky, které přinesla samouka, vyvstávající z Pošetilé družičky, část druhá.


REMBRANDTOVA NOČNÍ HLÍDKA

Všimni si zvláště, jak umně je namalován stín, který vrhá ruka kapitána Franse Banninga Cocqa na zlatavou tuniku Willema Ruytenburacha, pána z Vlaardingenu.




Rembrandta a Noční hlídku zná každý, ale až do čtení Pošetilé družičky mě nikdy nenapadlo zajímat se o to, koho Noční hlídka zachycuje. Popisů obrazu se dá v v džungli internetu najít habakuk, já jsem si nakonec k vykradení vybral jakousi seminární práci jisté studentky Aleny Heinrichové, která ji podle všeho sepsala v roce  2013 do předmětu Dějiny umění v 1. ročníku Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vybral jsem si ji k drobnému vykradení i navzdory tomu, že na mě působí dost vágně. Ale třeba tím spíš mě autorka nebude uhánět, že jí vykrádám, a to bych se ještě vsadil, že ona sama také vykradla někoho dalšího :) Takže Noční hlídka a její hlavní postavy, o kterých se zmiňuje i Pošetilá družička:

V popředí celého obrazu se nachází velitel Frans Banning Cocq a poručík Willem van Ruytenburch. Velitel je oblečen celý v černém s červenou šerpou. Povšimněme si zejména jeho natahované dlaně k divákovi. Jakoby nás do obrazu chtěl přímo vtáhnout. Stín dlaně dopadá na poručíka, což nese zcela zásadní význam. Při detailnějším pohledu si všimneme, že stín prstů kapitána svírá lva na výšivce poručíka, symbol města. Kapitán tedy drží v rukou celé město, chrání jej. Za zmínění také stojí důmyslný uzel na konci jeho šerpy, který vlaje ve větru. Právě tyto drobné detaily dotvářejí pohybovou realističnost obrazu.  Oproti němu je poručík v zářivých šatech podstatně okázalejší. V levé ruce třímá halapartnu jako důkaz své hodnosti. Zaměřme se na ni. Jak trčí do prostoru a celému obrazu dodává větší dojem plastičnosti. Rentgen ukázal, že ji malíř celkem třikrát přemalovával, než byl s výsledkem spokojen."

Frans Banning Cocq - Vilém II. ho povýšil do šlechtického stavu, a roku 1650 se Cocq snad dokonce sám stal amsterodamským purkmistrem, jemuž se dostalo cti velet třicetičlenné rotě Občanské gardy, spodobněné na obraze právě v okamžiku, kdy se dává na pochod po hrázi kanálu. Na obraze však už spatřujeme pouze úplné nebo částečné postavy dvaceti osmi mužů, tří dětí a jednoho psa, tvář vyhlížející za ramenem praporečníka je zřejmě Rembrandtův autoportrét. Známe jména osmnácti postav (avšak jen několik z nich lze identifikovat ) a to ze seznamu na štítě zavěšeném na rohu velkého oblouku v pozadí ( štít byl namalován až po Rembrandtově smrti, na Lundensově kopii chybí; byl však odhalen rentgenem v roce 1953, leč bez napsaných jmen).

„Na obraze jsou tedy zhotoveny tyto osoby: uprostřed vpředu v černém oděvu - kapitán Frans Banning Cocq, vedle něho ve žlutém šatě s vyšitým amsterodamským znakem kráčí poručík Willem van Ruytenburch von Vlaerding, postava vzadu vlevo, rozvinující modrý a oranžový praporec roty se znakem města je praporečník Jan Visscher Cornelissen, muž v přílbě a s halapartnou, sedící na zábradlí mostu vlevo, je seržant Reinier Engelen, muž v černém na pravém okraji obrazu, s nataženou paží a halapartnou na rameni, je seržant Rombout Kemp, mezi ním a poručíkem stjí gardista Jacob Dircksen de Roy, který má na hlavě vysoký tmavý klobouk, dále jsou tu gardisté Barent Hermansen, Jan Adriaensen Keyser, Elbert Willemsen, Jan Claesen Leydeckers, Jan Ockersen, Jan Pietersen Bronchorst, herman Jacobsen Wormskerck, Jan van der Heede, Wallich Schellingwou, Jan Brugman, Paulus Schoonhoven, a Claes van Cruysbergen, jehož by snad bylo možno ztotožnit s jednou ze dvou postav, které byly zpodobeny na odstraněné části díla vlevo."
(Vykradeno ze serveru Referaty-seminarky.cz odsud)

Jen konstatování na závěr: Pošetilá družička nelže, Cocqova ruka skutečně vrhá zajímavý stín na tuniku Ruyteburchovu. Je to hezky vidět ;)


STOLETÍ DÍTĚTE

Doma si nechal zavolat dceru. Udeřil pěstí do stolu a pravil, že toho mladíka, kterého stále tak tvrdošíjně odmítala, si prostě vezme a basta. Že století dítěte už nastalo, starého despotu nevzrušovalo, jeho existenci bude ostatně popírat do posledního vydechnutí.

Zaujalo mě spojení „století dítěte“ a internet odhalil, že toto označení získalo už v minulosti svůj důležitý význam:

Před více než sto lety „švédská bojovnice za spravedlivější společnost, za práva žen a dětí, Ellen Keyová (1849-1926), vydala roku 1900 svou památnou burcující knihu „Barnets arhundrade“ (Století dítěte), ve které proklamovala právo na dětství pro každé dítě. Uvědomovala si nerovné postavení většiny dětí tváří v tvář společnosti, kde platila především práva silnějších, a k těm děti zpravidla nepatřily. Často byly předčasně zaměstnávány námezdní prací za nepatrný výdělek, a i pokud navštěvovaly školu, byly její metody namnoze necitlivé a poskytovaly málo radosti z učení, které místo aby uspokojovalo přirozenou zvídavost dětí, spíše ji potlačovalo stereotypním drilem a represivní kázní. Keyová však byla optimistka a věřila v pokrok ve společnosti i ve výchově. Věřila, že nové století bude spravedlivější a vylíčila, jak by si v něm představovala novou výchovu, respektující dítě jako osobnost sui generis, s vlastními charakteristickými rysy, jež vyžadují specifický přístup psychologický a výchovný“. Z dnešního pohledu lze snad říci, titul století dítěte byl do velké míry proroctvím, protože do rámce století dítěte se sice podařilo významné dokumenty k právům dítěte se vztahující zakomponovat, ale zcela je naplnit se nepodařilo.


PODIVUHODNÁ CESTA

Můj manžel, Niels Nielsen, byl švédský malíř. Za národnost a jméno vděčil mému hlubokému obdivu ke knize Podivuhodná cesta Nielse Holgerssona Švédskem.

Jak jsem zjistil Podivuhodná cesta Nielse Holgerssona Švédskem vyšla i v několika českých překladech a má dokonce své heslo na české wikipedii. Zatímco povědomí o tomhle dílku jsem až doteď neměl, jméno jeho autorky, kterou je Salma Lagerlöfová (1858 – 1940), nositelka Nobelovy ceny, mi není neznámým.

Podivuhodnou cestu jsem už zanesl na seznam „Chci si přečíst“, zarezervoval v knihovně a do seznamu doplnil i jinou z knih S. Lagerlöfové – Löwensköldův prsten.

1 komentář:

  1. Nadšení moc dlouho nevydrželo :-(

    OdpovědětVymazat