čtvrtek 30. července 2015

O Noční hlídce, století dítěte i podivuhodné cestě

Následující řádky nejsou nic jiného, než výsledky, které přinesla samouka, vyvstávající z Pošetilé družičky, část druhá.


O šlemilovi, nyvých očích, staré slonovině a červených korálech

Ani už přesně nevím, kdy to začalo, ale od jisté doby se snažím každou právě čtenou knížku využít i jako prostředek k rozšíření obzorů i slovní zásoby. Co neznám nebo nepoužívám, si zapíšu a pak to konfrontuji s vyhledávačem na netu s cílem dozvědět se o dané věci něco více nebo objevit podobná či jiná využití.

Vyhledávač Google je v tomhle nedocenitelný pomocník a internet neuvěřitelně bohatá studánka.

Vůbec si neumím představit, jak bych tuhle svojí chuť po poznání nového ukájel třeba před třiceti lety nebo dříve. Možná bych po víkendech dojížděl do Prahy a ve studovnách Klementina se bořil do těch největších encyklopedií.

Představa, že si jednotlivé dílky této mojí knižní samouky zaznamenám právě tady na blogu, mě neopustila. Už jsem to v minulosti párkrát udělal a pořád mě to láká.

úterý 28. července 2015

Pošetilá družička

Během pár dní v červnu jsem přečetl malou drobnou knížku s takovým prachobyčejným, možná až podivínským názvem „Pošetilá družička“.

Když se mi dostala do ruky, v duchu jsem spekuloval, zda to chtělo velkou odvahu nakladatelovu, pustit se do vydání knihy s titulem, který možná v dnešní době vůbec nezaujme.

Když jsem si knížku půjčoval v knihovně, „visela“ už sice v počítačové databázi knihovny, ale v regálech jsem ji nenašel. Tak jsem poprosil o pomoc paní knihovnici a ukázalo se, že knihovna knížku teprve „uváděla do provozu“, zaznamenala ji do databáze, ale ještě ji ani nestačila umístit do regálu. „Jste úplně první, komu se dostává do ruky,“ pravila knihovnice, když mi ji donesla ze zázemí, kam nepovolaní nesmí. Zdálo se mi, že si mě přitom prohlíží a představoval jsem si, jak jí hlodá v hlavě červík, jenž si tam vykusuje chodbičku a donutí tak nervové vlákno, aby si položilo v duchu otázku: Co to je ksakru za podivína, který se tak zajímá o něco, co se jmenuje Pošetilá družička.


neděle 4. srpna 2013

V zátiší, v jurtě, v pohodě



"Na druhém nádvoří
létají čápi
posedí na věži
očistí peří

Že to, co nehoří
stejně nás trápí
Že na tom záleží
čemu sám věříš

Být čápem roztáhnu perutě
a kdeže jsou včerejší rána..."

(Zhasni, úryvek z písně Na druhém nádvoří

Úžasný rozpálený den a noc v Lesním zátiší. Noční finále s kytarou, které mě vracelo o dvacet let zpátky. A taky malé pobláznění, které má své kořeny v Podolí, Vápencová ulice, Praha 4. A taky milá slečna organizátorka. A strašně mě bavilo potkávat se s lidmi, s kterými se znám z úplně jiného prostředí. Najednou jsme měli něco společného. Poprvé v životě jsem stál, seděl, konverzoval i odpočíval v jurtě.

středa 31. července 2013

Tajný život včel

Je to tanec nad sladkou propastí červené knihovny. Je to jako nůž, který má jedním tahem zaříznout více problémů. Což se mu podaří, ale v žádném z nich nepronikne tak hluboko, aby způsobil dosud nepoznané.

Na druhou stranu je z něj cítit upřímná úcta k předloze. Upřímná úcta k příběhu a vyprávění.

Je tu zvláštně minimalistický výkon Dakoty Fanning, nejkrásnější v neverbálních projevech. A je tu naopak Queen Latifah, která tíhu toho verbálního unáší.

Duše, které mají rády silné příběhy se vzlety a pády, prostoupené průniky životní moudrosti, budou navýsost spokojené. Možná budou marně potlačovat nějakou tu slzu. Možná si na konci řeknou, to byla krása! A půjdou si zakouřit, aby si samy pro sebe lépe utřídily vjemy a dojmy. Tak jako já, když jsem viděl film Tajný život včel (Secret Life Of Bees).


úterý 2. července 2013

Mám rád nečekaná setkání



Teprve ve chvíli, kdy jsem začal psát tenhle text, jsem prostřednictvím Newtonu zjistil, že vzpomínky, které si chci připomenout, jsou bez pár měsíců staré už deset let. Nemyslel jsem, že je to už tak dlouho.

A nevzpomínal bych na to, nebýt nedávného nečekaného setkání. Bylo 14. června, byl jsem ten den v Praze a když jsem se vrátil, vyrazil jsem navečer ještě vlakem do Starých Splavů.

pátek 28. června 2013

Krása ve dvou lidech



Aner Shalev

„Miluju krásu. Ve slovech. V lidech. V matematických idejích. V květinách. V gestech. V ženách. V listech stromů. V otázkách bez odpovědi. V pohybech mraků. Ve dvou lidech, kteří si najednou porozumí bez zbytečných slov.“

(Aner Shalev: Temná hmota)

čtvrtek 27. června 2013

Proevropská aktivita samiček

Zaujalo mě. Hlavně ten závěr. Je to z tiskové zprávy o hnízdění černých čápů od AOPK.


Používání plastových kroužků s unikátním kódem, který je čitelný silným dalekohledem na velkou vzdálenost bez vyrušení čápa, přináší velmi zajímavé výsledky. Ukázalo se, že se čáp může v dospělosti usadit ve hnízdě ve kterém přišel na svět, ale také třeba 400 km daleko v Německu. Zdá se, že do světa se vydávají spíše samičky, zatímco samci se usazují blízko rodného hnízda, většinou několik desítek kilometrů daleko.

středa 26. června 2013

Když se sejde Dixi(e)land :)


Vyfoceno v sobotu 22.6. na Skelné Huti v Ralsku....úplnou náhodou. Šel jsem jen okolo a nedalo mi to :)

úterý 25. června 2013

Srdcovka 013 - Vjeršina - Vrchol



Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.


V červenci roku 1980 mi byl rok a půl. Tehdy mě v Praze děda předal do opatrování letušce a vyslal mě na mojí první cestu letadlem. Do Moskvy. Začátek jako hrom :)
Nepamatuji si z toho samozřejmě vůbec nic. Doma se pouze traduje historka, kterou pak měla údajně vyprávět ta letuška po přistání mámě, která si mě přišla vyzvednout: že prý mě vzala ukázat do kabiny pilotům a když jsem viděl jejich palubní desku s mnoha přístroji, začal jsem se po ní prý natahovat ručičkou a říkal jsem pořád dokola: ťik ťak – ťik-ťak…A taky jsem prý na cestujících žebral bonbóny.
V Moskvě tehdy právě probíhala letní olympiáda. Její maskot – olympijský medvídek Míša – v gumové podobě provázel celé mé dětství, tehdy jsem si ho odtamtud přivezl.
Ale kromě olympiády v té době Moskva žila ještě jednou věcí. A to bylo úmrtí a pohřeb Vladimíra Vysockého. Někdo, koho jsem měl začít vnímat teprve za pár let, odešel.
Vysockij mě okouzlil už jako malého kluka. Máti domů donesla nějaké nahrávky a já se od toho nemohl odtrhnout. Pak mi o něm vyprávěla. A o Okudžavovi. Ty nahrávky pak šly z ruky do
Vladimír Vysockij
ruky a už se ke mně nikdy nevrátily. Když k nám pak o něco později měli přijet Fuad, Nasrin a Briar, vzkázala mi Nasrin, jestli něco nepotřebuju. A mě se vybavil Vysockij. A opravdu mi dovezli asi dvě kazety.
U nás jsou dva specialisté na Vysockého. Překladatel Milan Dvořák a samozřejmě mistr Nohavica, který pro popularizaci Vysockého u nás udělal možná ze všech nejvíc…
Tuhle srdcovku – Vjeršinu, Vrchol – jsem znal nejdřív v Nohavicově české verzi. Originál jsem si pouštěl až z Youtubu. Je potřeba uznat, že v Nohavicově podání ta píseň ze svýho kouzla neztratila ani Ň, naopak – mám pocit, že tohle je ten občasný případ, kdy žák překoná svého mistra :)
Takže kromě originálu, přikládám nahrávku Nohavicovy verze a kvůli značce „Vysockij“ také Okudžavův famózní song o fenoménu VV v česko-ruském podání Nohavici a Žany Bičevské.

pondělí 24. června 2013

Těsný pocit uvnitř



Kluci, holky a Stodůlky. Představte si obrovský prosklený komplex s plochými střechami, na kterých jsou umístěné obří cedule se značkami jednotlivých nadnárodních komplexů. Když se tady otočíte na patě tři sta šedesát stupňů dokola, neuvidíte nic spojeného s přírodou. Jen obří office stavby, rychlostní komunikaci, vchod do metra a celé stavební lány s bagry a jeřáby. Proč nejsou vidět okolní kopce? Kde jsou louky, kde je něco zeleného (a nemyslím tím malý pruh trávy, před obřím betonovým vjezdem do podzemních garáží)?
Je obrovské vedro ale nikde v okolí tohoto kancelářského monstra nepotkáte nikoho jen v šortkách a v tričku. Všichni páni mají dlouhé kalhoty a košile a na hrudi se jim houpá na klíčence zavěšená elektronická karta. Tady nepracují desítky lidí, ani stovky. Tady jich denně projdou tisíce.
A do toho přijde chlap, sice jako stolová hora, ale s fóbií z prostor s velkým počtem lidí. V šortkách a s rozhalenou košilí na tričku. Miluje přírodu a pohled na okolní kopce mu dodává sílu dělat víc.
Připadá si trochu jako Otík z Vesničky střediskové, když měl jít do Prahy. On se do Prahy rád vrací, ale ve Stodůlkách by nepřežil. Jasně, zvyknout se dá na všechno, ale život je dost krátký na to, aby se komplikoval volbou proti vlastnímu přesvědčení. (13/06/)

pondělí 17. června 2013

Liberty Meadows - Ráj



Nový přírůstek do knihovny. Posledních pár let spíš využívám výhod knihoven, než že bych obléhal knihkupectví. Takže přírůstky do vlastní knihovny jsou hodně vzácné, většinou spojené s Vánocemi nebo narozkami, tedy dárky od někoho druhého.
Jenže taky tu je kamarádka Z. Paní knihkupkyně. Čas od času přijde a řekne: „Už sis u mě dlouho nic nekoupil nebo neobjednal.“ A já řeknu: „No, to máš pravdu. To bych měl napravit!“ A sám pro sebe si říkám, že bych si opravdu měl radost udělat.
A přesně tak to bylo s aktuálním novým přírůstkem. Z. mi mou objednávku donesla minulý týden v úterý nebo ve středu.

Jmenuje se Liberty Meadows – Ráj a je to komiks. Takže radůstka pro jednu mou literární slabost. Poslední komiks, který jsem četl, byl myslím Berlín, město kamene. Svoje dojmy z něj jsem popsal tady, ale teď pár dojmů z Liberty Meadows, jehož autorem je Američan (jihokorejského původu) Frank Cho.

neděle 9. června 2013

Ibn Gabirol: Slova a porozumění

"Slova jsou na jazyku,
porozumění je v srdci,
modlitba v těle
a soustředění v duchu."

(Šlomo Ibn Gabirol, židovský básník a metafyzik, žijící ve Španělsku v 11. stol.)

čtvrtek 6. června 2013

Drobky z posledních dní



- před usnutím se snažím louskat Ortenovu Modrou knihu. Ale je to proces na delší dobu. Přečtu vždy stránku dvě a už mi víčka padají jakoby stahovaná olovem. Z knihy trčí desítky samolepicích barevných papírků-záložek. Označení míst, ke kterým se chci vrátit. Ale není jich už moc? Nevím. Ty záložky jsou ponejvíc žluté, dvě jsou sytě růžové, jedna oranžová. A pak že Modrá kniha! :)

- pár přátel se na facebooku radovalo, když Český rozhlas ohlásil, že bude na pokračování vysílat dramatizaci Nemesis od Nesbøho. Četl jsem knižní předlohu a ještě předtím i jinou jeho knihu – Lovci hlav – a ani jedno mě ani trochu nenadchlo a nebavilo. Lovci hlav vůbec. Nemesis byla aspoň trochu napínavá, ale stejně jako první dílko prázdná jak opuštěná tržnice. Zapřísáhl jsem se, že od Nesbøho si už vůbec nic nepřečtu. A zatím nehodlám slevit. Ale tu rozhlasovou dramatizaci poslouchám. Ale jen na jedno ucho, jako zvukovou kulisu k nějaké jiné činnosti.